Zdál se mi sen

Vezli mě dlouhým tunelem. Dostala jsem ránu elektrickým proudem. Vezli mě na popravu zastřelením. Ostatní tam mohli pracovat, můj prohřešek byl tak strašný, že mě čekal nejvyšší trest. Nějaká žena mi podala prázdný obal od papírových kapesníků, který mi upadl. Jako by mi to mělo pomoct. Soucitný pohled a špinavý šátek ve vlasech. Vagonky ve kterých se dřív vozilo uhlí. Šla jsem někam do sklepa, nebe nebylo, jen beton nad hlavou. Překračovala jsem koleje. Nebylo úniku. Smrt. Cítila jsem ji za pár hodin. Takový to je? Poslední okamžiky. Nějaká blond, hezká gestapačka mi nabídla pomoc. Řekla, že mě ale stejně najdou. Že mě může zkusit zazdít. Ve zdi udělala díru a já si tam mohla vlézt. Mohla jsem tam přečkat, že prý za pár dní bude po všem a ona mě pak vysvobodí. Ale co když ji taky zastřelí a já tam zůstanu zazděná věky?

Probudila jsem se. Letec ležel vedle mě. Chytla jsem ho za ruku. Nebála jsem se.