"Víš, ty jsi taková..."

Stála jsem na zastávce. Myslela jsem, že to nic není, ale obličej se mi zkroutil a začala jsem brečet. Bylo mi jedno co si kdo bude myslet. Nastoupila jsem do autobusu..uklidnila se a za minutu začla nanovo.

Začala jsem totiž pochybovat. O volbách, které jsem udělala, o svých přátelích, o Slovákovi. Poprvé jsem se rozbrečela před Xterem v úterý. Nedostala jsem výplatu a peníze na účtu se nějak podezřele ztenčily. Potřebuju novej externí disk, potřebuju tohle a tamto..chtěla jsem začít chodit na japonštinu a aikido a na nic z toho nemám. Strach z budoucnosti a ignorace Slováka mi ten den nepomohly.

Ve středu měla Lucie promoci. Bylo to nádherný, užila jsem si to s ní, měla jsem s ní radost, vzala mě na rodinný oběd a dala mi tu nejkrásnější kytku co dostala. Společně jsme se radovaly, společně jsme se bavily o hledání práce. Dneska večer k ní jedu a začneme naplno hledat, abysme se z téhle situace dostaly. I v to úterý pro mě měla docela dobrý rady. S tím klukem to má vyřešený, zůstala na přátelský úrovni a jediný co ji mrzí, že to všechno proběhlo před náma.

K naprosto nekonzistentnímu pocitu z našeho vztahu mi však dopomohl večer po té promoci, kdy jsme spolu s Tomem šli na víno. No na víno..dala jsem si ukrutně kyselý růžový, který jsem vrátila, protože se pít nedalo a pak mi ho celý naúčtovali. Trochu u mě ten podnik poklesl.

Co mě ale zarazilo víc, byla jakási povýšenost těch dvou čerstvě promovaných mladých lidí. Jako by najednou chtěli říct, že oni jsou ti na výši... Neříkám, že jsem takový období čerstvě nabyté vzdělanosti a vševědoucnosti taky neměla... Kdepak, když jsem se vrátila k některým svým starším příspěvkům, k tomu jak málo pokory jsem mívala, bylo mi ze sebe zle.

Korunu tomu nasadilo, když jsem vytáhla peněženku a Tom se mě už asi posté zeptal, proč mám takovou hnusnou. Řekla jsem, že na novou nemám, že jsem si chtěla pořídit lepší, ale hned se rozbila, tak jsem se vrátila k téhle.

Moji peněženku a její nesoulad s mojí osobou řešili přes 10 minut a mně to přišlo hrozně líto. Nevybrala jsem si nakonec špatný kamarády? Jsem špatná já? Tohle je to co mimo jiné přináší vzdělání? Že se dostanu k lidem, který nepochopí, že na tom teď nejsem dobře? Který řešej prkotiny? Který u cigárka řešej světový problémy na který jednoznačný řešení není?

Na chvíli jsem se zamyslela, jestli bych nebyla šťastnější, kdybych se v patnácti rozhodla jít učit kynologii jak jsem zvažovala. Sice bych nenosila tolik sukní a bot na podpatku, netušila bych nic o plužinách a historii krajiny, asi bych byla tlustší, neurvalá, tu pokoru možná taky nenašla, ale možná bych už měla rodinu a práci a žila..nějak jak teď chci?

A tak jsem šla za Xterem vařit bramborovou kaši a brečela a brečela. Hlavou mi lítaly ty nejhorší věci co mi kdy kdo řekl. Během škrábání brambor jsem byla v relativním klidu, ale jak jsem na sebe na pokoji přetáhla deku začala jsem brečet nanovo. Bylo mi strašně. Koukala jsem na kontrolku elektroměru a nemohla utišit mozek. Vadilo mi že mi tepe srdce. Vadilo mi, že musím dýchat. Že mě bolí krk. Nakonec mi pomohli Sigur Rós. Vzpomněla jsem si na koncert v Berlíně, vzpomněla jsem si na na oTc, na rodiče, na bráchu...chtěla jsem s někým mluvit o tom co mě ten večer napadalo, ale u těch Sigurů jsem začala usínat a uklidnila se. Deset minut skladby. Ráno jsem se podívala na kytku a došlo mi, že největší problém mi asi nakonec dělá Tomáš. Nebo spíš kombinace Toma a Lucie, protože sám o sobě mi nikdy nic hroznýho neřekl.

A víš co mě ubíjí nejvíc? To, že i když mám dost přátel, Xter se snaží, a že mám teda asi i přítele, že jsem vlastně furt sama.