Kde začít

Z nepříjemných stavů duše jsem se dostala do nepříjemných stavů těla. Večer s Lucií proběhl spíše tragikomicky. Možná to vidím zkresleně. Možná slyším to co chci slyšet. Možná za tím vězí můj úmysl, na čas se stáhnout od všech a počkat, zda ti kteří o mě stojí, si mě najdou až budu mít míň práce, míň bolístek a líp pořešený co dál.

Co se stalo..vymyslela jsem, že půjdeme do čajovny. Nechtěla jsem někam, kde se kouří cigarety, protože bych měla nutkání dát si s ní. Povídaly sme si..nemluvila jsem o sobě. Ze začátku. Měla jsem obrovskej výstřih a krátkou sukni, totálně nevhodný oděv na válení se po polštářích. Jizvy jsem zakryla svetrem s dlouhým rukávem, nahodila úsměv. Bylo mi pořád zle, ale o mnoho lépe než předchozí den.

Lucie básnila o svém novém chlapci. Poslouchala jsem ji a měla z ní radost. Nedokázala jsem jí říct, že si myslím, že je to kluk krátce po rozchodu, co s ní začal chodit, aniž by si dal dostatečnou pauzu a že by měla být opatrná. Neudělala jsem to, co dělala ona mě, když jsem se zamilovala. Je to dobře nebo špatně? Je dobře že mi Lucie moje radosti kazí narážkama na možný nezdar? Nebo je špatně, že jí neoplatím stejnou mincí a až se něco stane, budu se koukat jak ji to bolí a bude mě mrzet, že jsem ji nepřipravovala na něco špatnýho?

Neřekla jsem nic. Chovala se jako pětiletá. Pak se zeptala na Slováka. Já blbka si naběhla a začala kriticky přemítat o situaci co nastala naposledy.

Nemluvila jsem o tom, jak jsem seděla ve vaně a připadala si malinká a chtěla být ještě menší..tak malá, abych nebyla vidět. Strop stoupal, já se propadala a z vedlejšího pokoje slyšela jeho matku, jak říká, aby hlavně nikam nespěchal. Jak jsem ležela na posteli, choulila se a slyšela ji znovu, jak to opakuje..

O tom ne.

Mluvila jsem o tom, jak komukoliv jinýmu vykládá o své budoucnosti s větším nadšením než mě. Přede mnou nezmiňoval že by uvažoval o pokračování ve studiu. Před spolužačkou z gymplu tuhle možnost připustil. Pravda..neřekl ano, neřekl ne. Řekla jsem i o tom, jak otočil s tím stěhováním, jak se mu najednou jeví jako dobrá investice dům někde v Bzenici. Že by si to uměl představit, tam žít.

Řekla, že je asi normální, že když člověk čelí rozhodnutí a nemá moc času, volí ty jednodušší cesty..nebo se mu o nich uvažuje snáz.

Udělala jsem kravinu, že jsem si na tohle postěžovala.

Jenže co přišlo potom, mě zcela dorazilo. Začala o tom, jak skvěle ji její bývalý připravil na život, že nebýt jeho, neměla by takovou sebereflexi. Věta o tom, jak jí bývalý při rozchodu řekl:"Ten co přijde po mně, mi přijde poděkovat, za to, jak jsem tě pro něj připravil." Mi vyrazila dech.

Napadlo mě, že kdyby Lucie měla modřiny na těle, asi by jí to došlo. Neslyšela, když jsem jí říkala, jak debilně to zní. A celé to uzavřela tím, že bych taky potřebovala někoho vyspělýho, kdo by mě "vychoval".

Že si vybírám stejný, nevyzrálý typy..ať Víta, tak Alfa nebo K., tak Slováka..a řekla že i Xter je nedospělej.

Přestala jsem diskutovat. A neskutečně mě to dožralo. Já si můžu dovolit říct, že moji bývalí mají spoustu společných jmenovatelů..ale aby mi někdo zase říkal, že nejsem dospělá a připravená na život a vybírám si nedospělý typy a potřebuju někoho "velkýho"..to poslouchat nechci. Nikdo přece není připravenej na život. Co to vůbec je? Schopnost kompromisu? Nežárlení? Schopnost vyrovnat se se smrtí? S nemocí? S nemocí a smrtí dítěte? S chudobou? Se samotou? Možná jsem ji blbě pochopila a tím "život", myslela partnerství.

Řekla bych, že můj vztah k Lucii poněkud ochladl. Stejně jako ochladl k Tomášovi. Uvědomuju si, že Tomáš mi vlastně ani nechybí.

Co ještě...

Začíná mi vadit, že jsem se mnoha lidem otevřela. Nezdá se mi, že by toho zneužívali. Nebo to chtěli zneužít.  Ale začíná mi vadit, že moje nitro je pro mnoho lidí průhledný. Vidí příliš mnoho a zároveň příliš málo na to, aby mě posuzovali objektivně. Pak se o sobě dozvím, že jsem přelétavá, že jsem citovej prostitut, nebo že nemám vlastní názor.

Moc žvanim. A chci to změnit.

---

Zjistila jsem, že třezalkový čaj ruší účinky léků na migrénu. Bolestivé zjištění.

....

Změnila jsem barvu vlasů na měděnou blond. Jsem zase zrzavá. Ale nějak mi to nesedí. Snad se to časem vymeje.

---
Pár shitty fotek pro vlastní spotřebu.

Nějakej kluk nechal vystavit sololit co ležel na podlaze v dílně jeho dědy strojaře. V levém dolním rohu zachovalejší část kde byl soustruh, levá horní ošoupaná část kde byla otáčivá židle a z levého horního rohu do pravého dolního rohu vyšlapaná cestička ke dveřím.

Každodenní pohyb v místnosti zaznamenán jako otisk...až jednoho dne děda toho kluka zemřel.

Medvídek, kterýho jsem vyfotila, když jsem šla s Jakubem na TO pivo..

Konference brzo ráno.

Kočky někde ve středu Slovenska

Ztratila se houpačka co bývala před fakultou..

---

V hlavě hodnotím tři kluky co se mi motaj životem. Bojím si připustit, jak by to mohlo být ve skutečnosti. Jak moc velký rozdíl je mezi tím, jak to je a jak to chápu.

V jednom vidím minulost. Fotky a výlety. Radost, která byla a už není. Bojím se, že mě vymění za novou kamarádku. 

V druhým vidím jen přítomný okamžik. Bez budoucnosti. Jen pro chvilkovou rozkoš. Jen pro jeden moment. Jinak zdánlivě neexistuje. Je daleko. Nevidím ho. Představuju si ho. Zdá se mi o něm.

Ve třetím vidím možnou budoucnost. Jednu cestu z mnoha. Představila jsem si ji a připadala si, jako bych spáchala nevěru. Bojím se to rozepisovat dál.