Kopanec do zadku

Zvládla jsem to. Zvládla jsem se kopnout do zadku, umýt si a vyfénovat vlasy, nasadit aspoň trochu úsměv, koupit si třezalkový čaj a slíbit si, že když tyhle stavy nepovolej, půjdu znovu do RIAPSu a budu tuhle situaci řešit vážně.

Zvládla jsem se týden nepořezat ani nemlátit do zdi. Byly to boje. Ale snažím se ten kruh prolomit.

O Slováka nejspíš přijdu. Ne kvůli tomu co dělám, ale protože jsem mu o tom neřekla, a když po třech dnech zjistil, co mám s rukou, nechápal jak si toho mohl nevšimnout. Sice mě dál objímal, ale vzniklo mezi náma napětí, který ani následný rozhovory moc nevyřešily. Pak jsem odjela. A bylo mi to střídavě úplně jedno, střídavě jsem si nadávala, střídavě mi to bylo hrozně líto.

Vlastně už tak měsíc bezdůvodně a z ničeho nic začínám brečet. Tuším z čeho to je, jenže jsou to věci, který v dohledu dvou měsíců stejně vyřešit nemůžu, racio to ví, tak proč nefunguje prosté vypnutí blbých nálad?

Dneska mě viděla máma. Řekla, že jsem nějaká smutná. Řekla jsem že se jí to zdá, že je mi dobře. Jenže hlavou mi zas proběhl obrázek koleje. Tak tam tu hlavu polož..hlava jedna strana, tělo druhá, bude to hned.. Kuš. Zahnala jsem to.

Tahle myšlenka se mi vrací už od...dlouho. Ale já umřít nechci. Mě život baví. Jen nechápu, proč na tyhle věci myslím. Vždyť mi o nic nejde. Nic se mi neděje, nikdo mi neubližuje. Jen já sama. Zrovna teď, teď v tuhle chvíli je to v pohodě.

Víš co? Strašně, strašně se mi nechce znova začít brát antidepresiva. Strašně, strašně se mi o těch věcech nechce s nikým cizím mluvit. A nechce se mi mluvit ani s nikým známým. Otupený lidi s depkou jsou otravný. Vysávaj energii. Nechci bejt otravná a nechci lidi kolem sebe odradit. Zatím jsem to vyřešila tak, že komu jsem mohla, tomu jsem se vyhnula. Slovákovi jsem se nevyhnula. A nejvíc jsem se bála toho, že budu působit jako trapná attention whore. Proto jsem natáhla triko s dlouhýma rukávama a nasadila falešný úsměv. Jenže mi to nešlo. Nebyla jsem vtipná jako normálně a když mu všechno došlo..něco bylo jinak.

Leželi sme pak na posteli, hlavama proti sobě, drželi se za ruce a já se pomalu potápěla v černotě jeho rozšířených zorniček.

Zítra mám jít s Lucií někam ven. A strašně doufám, že se vyspím dobře a neprozradím, jak blbě mi vlastně je. Život mě baví, ale tyhle moje osobnostní aspekty mě nebavěj ani trochu. Brečet ve vaně, zakopaná pod peřinou, na záchodě..skrývat se a kousat do rtu, aby náhodou někdo něco neslyšel. Skoro mám pocit, že mi ta sebelítost dělá dobře.

Jdu to zkusit přetavit do práce do školy a pro tátu.

Abych měla dost peněz na tetování, kterým ty tři obtáhnutý jizvy budu moct nechat přetřít a tvářit se, jakožejetovlastněcool.