Co nás čeká dál?

Nějak minulý týden jsem se rozhodla, že se potřebuju nakopnout. Postinor mě pravda nakopnul slušně. Připadám si jako těhotná, nevím, jestli fungoval, test vyšel negativní, ale cítím se divně. Jedna kamarádka mi navíc řekla že je v desátým týdnu, a vypadala tak šťastně a spokojeně, že jsem skoro litovala, že jsem si ho vzala. Nechutenství, pocit žaludku jak na vodě, únava.

Překonala jsem se a šla na přednášku MVRDV, nizozemského architektonického ateliéru. Potřebovala jsem slyšet pár svěžích myšlenek. Což se povedlo. Šla jsem odtamtud o něco veselejší, k dokonalosti chybělo jen aby začalo sněžit.

Letec v pátek odjel do Delftu na program Athens. Nějaký kurz, kde ho učí programovat v MATLABu a podobný věci. Ze začátku se tvářil nespokojeně, ale přijde mi, že čím je tam dýl, tím spíš se mu nechce domů. V ten pátek, když odjel, mě to hrozně bolelo. Víš, chvílema jsem měla pocity, že moje city k Letci jsou divně slabý. Že to není taková bomba, jako jsem zažívala na začátku s V., nebo se Slovákem. Ale ve chvíli, kdy se začal vzdalovat mě to strašně bolelo, bála jsem a doufala jsem, že se mu bude dařit. A tu bolest s tím strachem jsem si neskutečně užívala. Bolí to i teď a já mám radost, že zase něco cítím.

Co mě čeká dál?

Nevím co o víkendu. Měla bych být v Praze sama. Včera jsem strávila skoro celý den v autobuse, pak se mnou mocí mermo chtěl Etien na nákup, tak jsem s ním vybírala boty a kalhoty a pak jsem spěchala za R., který zas chtěl na pivo. Pokecali jsme si slušně. Říkal že byl rád, že byl zase na koleji, že to je takový hezký..a já říkala, že je to hezký jeden večer. Ale že to tu strašně nenávidím.

Školitelka vymýšlí grant. Ne že bych se do toho neupsala. Ale nechci bejt strůjce. Připadám si jak myška, kterou zaháněj do pasti.

Včera jsem začala přemýšlet jak vyburcovat občanskou válku/ demonstraci/ vzpouru. Mám pocit, že tak do dvou let nás čeká měnová reforma na kterou všichni doplatíme. Začalo to nenápadně v už srpnu posunutím hodnoty peněz (zvýšením minimální mzdy). A pokračuje to devalvací měny. Jenže jsem došla k závěru, že inteligentně to udělat nepůjde. Chytnou se toho jen blbové.. a že nedokážu nabídnout žádný konstruktivní řešení. Šlo mi jen o to, ukázat a dokázat, že mi není jedno co se tu děje. Ale rozumnější bude spíš vystřelit pryč.

Protože...protože bych stejně bojovala za práva takových, který o to stejnak nestojí a možná je jen dobře, že budou ještě chudší. V neděli jsem podruhý v životě slovně atakovala cizího člověka v metru.

Na Můstku přistoupil do vagonu metra pán, tak kolem padesáti šedesáti let. Byl jen v ponožkách, trenkách a mikině s obrázkem nějaké žabky, v první chvíli mě napadlo, že ho snad někdo okradl a ještě počmáral. Všimla jsem si, že u ucha má zaschlou krev a třese se zimou. Váhala jsem, jestli k němu jít a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje, on člověk neví...

V tom člověk přede mnou začal něco tahat z kapsy. Tak trochu jsem tušila o co mu jde, naklonila jsem se a byl to malý foťák, chtěl si toho nebožáka v ponožkách vyfotit. Neskutečně jsem se naštvala, udělala ten půlkrok, do přístroje mu plácla a zeptala se ho, jestli to myslí vážně? Jestli mu připadá normální, fotit si něčí neštěstí? Že se tomu člověku asi něco hroznýho stalo, že to není v pořádku. Překvapila mě tvář toho chlapíka, zakulacená, s brejličkama, v kulichu a i reakce - s úsměvem mi opáčil, že mu to v pořádku připadá.

Skoro jsem se rozeřvala, co je to za dobu, že si budeme všichni všechny natáčet na mobil a šla jsem k tomu chudákovi v ponožkách, zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje, někam zavolat, nějak to vyřešit, nějak pomoct. Nechtěl, řekl, že to jen trochu podcenil, že jede na tramvaj, na osmičku a že to bude dobrý. Řekla jsem mu, že je hrozná zima, ať se kdyžtak nebojí, říct si o pomoc...Nebyl opilý. Nevím co se mu mohlo stát. Nechala jsem ho jet dál "samotnýho", musela jsem vystoupit.

Byla jsem rozčilená. Viděla jsem až příliš mnoho videí natočených bezúčelně, jen aby autor získal nějaký pofidérní uznání někde online.

Od svých přátel jsem dostala rozporuplné reakce - od těch, že jsem se do toho neměla srát, po ty, že jsem to udělala dobře. Strašně doufám, že mě třeba slyšel jen jeden člověk a v budoucnu udělá podobně zdánlivě šílenou věc..ale že mě pochopil..že takovýhle věci se nefotí a netočí a že to bude časem chápat víc lidí.

A co dál?

Zrovna dneska se rozhoduju jestli jet v sobotu na jednodenní výlet do Vídně. Nebo jen courat po Praze. Asi to chce ještě jedno pivo a fakt si ten lístek koupím.