Imaginace

Představ si zasněženou silnici. Jedeš v autě. Sedíš na zadním sedadle, za spolujezdcem. Je brzo ráno. Ještě je tma. Na obzoru už je obloha světlejší. Je ti trochu zima a zčásti zamlženým okénkem se díváš na tu krajinu. Připadá ti krásná a víš, že ji takhle už znova neuvidíš. V dálce vidíš vysoký hory. Jsi na Slovensku. Před tebou sedí dva lidi. Bratři. Ten co řídí tě má radši, matně to tušíš. Ale ten co tě má zdánlivě radši k tobě nepatří. Patří k tobě ten druhý. Oběma je úplně jedno nějaká krajina. Vidíš všechny ty barvy začínajícího dne a chtěl bys to popsat. Víš, že to nepůjde, protože ty barvy vidíš jen ty. Dochází ti, že možná vidíš víc barev než ostatní, nebo seš ze světa vyplesklej víc než ostatní. Je to tak nebere. Nemaj možná na takový filosofický úvahy čas. A tak ti nezbyde nic jinýho než se tiše dívat na ty zasněžený hory a pole po kterých se prohání studený vítr a říkat si, že by bylo blbý z toho auta vystoupit a jít v tý zimě pěšky. Ačkoliv by to byla v tuhle chvíli věc, kterou bys tak rád udělal.

Představ si stůl. Na něm bílý ubrus. Povlává trochu v průvanu. U toho stolu sedím já a Etien. Nic neříkáme, jen se na sebe díváme. Už nemusíme mluvit. Stačí nám pohledy. Myslíme si, že to nikdo nepozná. Ale celý ten stůl se ocitl v prázdné čínské restauraci. Kde je jen obsluha, která mrknutím oka dá najevo, že ví jak to je.

Myslete si co chcete. Jen já vím jak to je doopravdy.

Představ si dům. Má nad vchodem obrovský nápis DOMOV. Svítí jarní sluníčko. Přede dveřma je rozšlapaný obří hovno a na rohu ulice sídlí restaurace s názvem Fiasko. Někdy je ta symbolika hrozná svině. Představ si byt s totálně prohnilýma oknama a zbytky kuchyňský desky se zničeným dřezem. Bála jsem se otočit kohoutkem. Co z něj asi poteče? Záchod je starý s prasklým dřevěným prkénkem. Představ si ty částky co ti začnou skákat před očima..nová deska 1000,-Kč, nové prkénko 1000,-Kč, oloupat, vytmelit a natřít okna...Nový lustr... Koupelna, sprchový kout s umyvadlem - bez dveří, tě už nezaskočí a temný světlík je přesně takový jak si ho pamatuješ z návštěv z jiných starých bytů. Mám ráda shnilé dřevo, ale zalekla jsem se chybějící elektřiny, respektive toho, že domácí bude debil...

A po tom všem si představ, že začneš ladit představy o společným bydlení s Karolínou. Smíříš se s tím, že Letec chce jet do čudu a začneš to brát jako definitivu. A pak si představ, že najednou vyrukuje s tím, že se rozhodl, že chce bydlet se mnou. Hned teď, že půjdeme na nějakej ten byt, že by byl stejně celou dobu u mě, že by bylo zbytečný platit kolej. Nereagovala jsem a počkala do druhého dne. Zopakoval to. Tak jsem ho seřvala, jak si to představuje, co mám teda říct Karolíně? Co mám dělat s tím, když má každý týden jiný názor. A neberu jeho rozhodnutí ani trochu vážně. Zatím.

Je toho na mě moc.

Nevím co je na tom symboliky, ale po minulým víkendu spadl rámeček s našima společnýma fotkama. Popadaly na něj voňavky a laky, jak udělal přemet přes poličku. Jako projektily zasadily do zasklení tři díry. Jednu mně do hlavy. No..kdyby se to bralo přísně, jen mi to lízlo spánek. Jako memento jsem ten rám zatím položila na poličku vedle postele a nevím co ním. 

Nicméně, na každou moji návštěvu to rozstřílený sklo udělalo dojem.

Proč jsem začala tím retro úvodem se Slovenskem? Je to tak rok zpátky, co jsem chtěla vystupovat z auta. Vidíš, už ani nevím, co měl Slovákův brácha za auto. Vzpomínky se začínaj halit do mlhy, jediný co okamžitě vytane je třeba ten světlý horizont a silueta hor. Nebo bílý naškrobený ubrus v čínské restauraci u kterýho jsem žmoulala okraj, když jsem nevěděla co říkat. Vzpomněla jsem si na tu cestu dneska, když jsem jela domů. Je teď takový to divný počasí a barvy krajiny jsou podivně vybledlý, vlastně jsem je dřív nesnášela. 

Takový to předjaří. Tráva je mrtvá, slunce schovaný, stromy holý, fouká studenej vítr a sníh není anebo jsou ho zbytky. Hnusný a špinavý. Vzpomněla jsem si na to ráno v autě, když jsem se dnes dívala na tu zašedlou krajinu, která mi najednou přišla neskutečně krásná právě pro ty vybledlý barvy. A za chvíli byla ještě hezčí, protože se roztrhl mrak a vykouklo slunce. Vnímala jsem výšku nebe, a na něm všechny odstíny modré a šedé. Černý pokroucený stromy v zažloutlý trávě, která v sobě nesla odstíny rzi. Paprsky vytáhly svítivě zelenou z pole. A já zase dostala ten pocit, kdy jsem chtěla na celý autobus zakřičet něco ve smyslu - koukejte, to je nádhera. Jenže nikdo by mě nechápal. Tak jsem jen tiše seděla, koukala se, užívala si to a měla pocit momentální výlučnosti. 

A přemýšlela o způsobu, jak to co vidím a vnímám zachytit a předat, aby to viděl i někdo další.