Zimní pohádka

Nevím co za tím stojí, že občas mlčí a neřekne ani slovo. Pak jde spát. A neřekne ani slovo. Možná tak jedno.

"Dobrou."

A že by to bylo fotbalem? To určitě ne. Takový věci nesleduje.

Chci snad tolik, kdyby mi při příchodu dal třeba pusu? Aspoň?

No dobrá, vysírám.



Code:Mode se vyvedlo. Podle mě dost a dost. Koupila jsem dárek mamce, koupila jsem si kabelku, pak jsme s Tomem zašli na Bechera a kolu, byla jsem už skoro komplet bez peněz, takže se hodilo, že mi od minule dlužil.
Fotky nemám. Fotila jsem zrcadlovkou a než zas dofotím a vyvolám film, bude novej rok.
Holt tak už to s "chudejma" lidma bejvá. Mívaj děravý boty a nemoderní foťáky :-).

Ale mám jednu fotku ze dne před. Fotil ji Tom. Docela mě překvapilo, jak to dopadlo. Někdy si říkám, že je to o tom, jak tě ti lidé ve skutečnosti vidí. Tak jak tě vidí, tak tě vyfotí. Blbě nebo dobře..


To je ze školy. Ta věc je ještě hodně ve fázi rozpracovanosti. A nevěřil bys, jak je složitý něco takovýho udělat. Přitom se zdá, že to ti Řekové sekali jak Baťa cvičky. Z mramoru!


Nebo tohle - to je Arc de Triomphe de l'Étoile v Paříži. Jenom pokus, si to skicnout do travelbloku, se setkal spíše s nezdarem. Jak jen to ty lidi bez autocadu dělali?

Na druhou stranu je fakt, že jsem poslední dobou přešla k rýsování situací v ruce. Ty návrhy plus mínus půl metru se tam dělají lépe, co nevím přesně, doskicuju rukou. Nikde se mi to nevymaže, nepadá to a jedinej způsob jak o to přijít, je to ztratit při převozu nebo polejt kafem.

Abych se vrátila k pátku..

Kouřila jsem průběžně celý večer. Dělal že mu to nevadí. A hlavně mi zas po měsíci, nebo kdy tu byla Karolínka, docházej cigára a nový se mi kupovat nechce. Jenže ono je to zas tak fajn..zapálit si, nechat si padat sněhový vločky do vlasů, dívat se do země a trochu se u toho mračit. A dělat že přemýšlím o smyslu světa.

I když je mi jasný, že ve skutečnosti to působí spíš slabošsky, trapně a nechutně.

Ale to bys mě musel..nevím co. Zakroutit krkem.

Zase jsem odběhla. Je to možný?
Popili jsme, zavolala mi mamka a pak jsme se dohodli, že zkusíme zajít do čajovny.
Byli tam jeho kamarádi a docela fajně sme si pokecali. Myslím. Tom mi pak napsal že ten večer byl zázrak, jenže mám obavu, že to ztrácí ten důraz v okamžiku, kdy zázrakem nazývá každou druhou blbinu. Začalo sněžit. Šla jsem na záchod který byl na dvorku. Jen tak ve svetru a sukni. Bez šály, či kabátu. A sníh mi padal na hlavu a za krk. A mně na tom dvorku, o samotě, v relativním klidu, kdy jsem jen slyšela hlasy lidí co byli za zdí, bylo tak nějak dobře. Jako by za dveřmi zůstaly všechny problémy a já tam stála doopravdy sama. Osvobozená od všeho.

Když jsme šli na autobus, vytkla jsem mu, že mě dost často někde nechává čekat. Zakecával se a já pak někde tupě stála a zírala a čekala a zároveň jsem nemohla odejít, protože by mě hledal.

Řekl něco v tom smyslu že je fajn takový věci říct. V obou významech toho sdělení.


Pod tímhle oknem jsem pila černý čaj s karamelem a kouřila vodní dýmku s těžkoříctjakým tabákem..

V sobotu jsme šli do čajovny s Vítem. Chtěla jsem do jedné konkrétní kvůli tomu, že tam mají černýho kocoura. Bohužel, nějak mě to tam nenadchlo. Zaprvé mám pocit, že by v čajovně neměla být místa k ležení = válení. Sedět naproti dvojici která se převaluje a mazlí mi nebylo příjemný. Druhá věc.. čajovnu si tak trochu představuju jako suché a teplé místo.
Ale jinak fajn. Masala byla moc dobrá.

Pak jsme si dali nějaký kuře alá haf v čínský restauraci a jeli na kolej. V noci jsem se pak snažila, aby mu bylo co nejlíp.
Doufám že i bylo.

---

Dělám píčoviny. S Tomem vlastně nic mít nechci. Nepřitahuje mě. Nevydržela bych s ním. Ale tak nějak ho potřebuju. Potřebuju někoho, kdo o mě jeví zájem, kdo mi napíše něco pěknýho. Kdo se tváří nadšeně, když mě vidí.
Někdy si říkám, že to společný bydlení byla chyba. Někdy si říkám, že ta chyba se stala už před třemi lety, když mě nechal a pak zas vzal zpátky. Možná že tady je zakopanej pes. I když se snažím, mám jakejsi pocit zmaru. A nepomůže mi, že říká, že má rád jen mě, že ani nevím jak. Nepomůže mi mezi řečí pronesené:"Já bych nikoho jinýho nechtěl."

Chovám se jako blbá kráva. Přemýšlím..spíš nemyslím. Zase vyvádím blbosti a možná na to tentokrát dojedu. Vím, že kdybych ho nechala, bude mě to strašně moc bolet. Protože ho strašně moc miluju. Jenže, kdyby mi teď někdo položil otázku, jestli s ním chci zůstat třeba dalších deset - padesát let.. nevěděla bych, co na to říct.
Potřebovala bych tak na týden dva někam zmizet, vyčistit si hlavu, aby se mi stýskalo. Aby se mi neozval a já měla strach. A všechno by se třeba spravilo. Uvědomila bych si, co všechno teď beru jako samozřejmost. Nebo bych měla víc jasno.

Proč nemůžu mít trochu racionálnější uvažování. Nebo spíš chování.

---
Dneska jsem si novou kabelku zničila při pádu na náledí. Utrhlo se ucho a praskl jezdec zipu. Ucho jsem přišila s dopomocí kombinaček, ale výměna zipu bude nadlouho.
Aspoň jsem si nezlomila nohu. To by byl větší pešek.