No escape
Začíná se to zas valit. A nevyčítej mi, že se bložím a zase si stěžuju, že nemám čas. Já bych ho snad i měla, jen ten den je nějak krátkej. No.
Výlet do Tater byl nádherný. Počasí nám vyšlo, vylezli sme na Ostrej Roháč a Plačlivé (oba sme tomu říkali Plačtivé). Takže mám osobní výškovej rekord - něco přes 2050 m.n.m.
Fakt to bylo hezký, V. se ke mně choval pěkně po celou dobu, celá ta dovolená vyšla na nějakých 2500 s jídlem a ubytováním a cestou. Prostě no problemo.
Štrbské plesá
Já na Roháči a za mnou Plačlivé a Smutné sedlo.
A pak přišla realita. V Hradišti V. vystoupil, místo něj si ke mně přisedla slečna že jestli si nepřesednu, že chce sedět s nějakým známým. Že mi bylo blbě, co nejuctivěji jsem ji odmítla. Pak jsem se snažila být co nejmilejší, ale cestou mi nějak natahovalo, tak jí snad stačilo že nezvracím.
Přišlo pondělí - srážka s realitou, náklad úkolů. Ještě horší než prvák v bakaláři. Protože jsem blbka nevycválaná, přidala jsem si ještě tělocvik, francouzštinu a pokračování japonštiny. Aby to nebylo málo, teď jsem se ještě přihlásila, že ve zbytečku času chci něco dělat pro klub SH. Ve škole zůstávám třeba do šesti. A začínám zjišťovat že je mi tam lépe než na pokoji kde se za celý večer klidně nepromluví ani slovo. Prostě si ten člověk co tu se mnou je nasadí sluchátka a hraje a hraje a pak jde spát.
Nic nemusím evidentně vědět, nemá potřebu mi cokoliv navíc říkat. Korunu tomu nasadila ta krásná slečna odvedle co chce taky na jeho promoci. Jak já ji nesnáším.
Jde na mě depka, možná taky proto si hrnu povinnosti jednu přes druhou. Na kurzu japonštiny jsem se zase přistihla jak přemýšlím kde sebrat pistoli a prohnat si kulku hlavou. Je to přehnaný, a dost drastický způsob, ale prostě mě zas takovýhle píčoviny napadaj. A mně se nějak nezdá, že by bylo úniku. Krom tý práce a povinností, který mě začínaj drtit a zároveň držet nad vodou.
Zatím pac a pusu :-)
Výlet do Tater byl nádherný. Počasí nám vyšlo, vylezli sme na Ostrej Roháč a Plačlivé (oba sme tomu říkali Plačtivé). Takže mám osobní výškovej rekord - něco přes 2050 m.n.m.
Fakt to bylo hezký, V. se ke mně choval pěkně po celou dobu, celá ta dovolená vyšla na nějakých 2500 s jídlem a ubytováním a cestou. Prostě no problemo.
Štrbské plesá
Já na Roháči a za mnou Plačlivé a Smutné sedlo.
A pak přišla realita. V Hradišti V. vystoupil, místo něj si ke mně přisedla slečna že jestli si nepřesednu, že chce sedět s nějakým známým. Že mi bylo blbě, co nejuctivěji jsem ji odmítla. Pak jsem se snažila být co nejmilejší, ale cestou mi nějak natahovalo, tak jí snad stačilo že nezvracím.
Přišlo pondělí - srážka s realitou, náklad úkolů. Ještě horší než prvák v bakaláři. Protože jsem blbka nevycválaná, přidala jsem si ještě tělocvik, francouzštinu a pokračování japonštiny. Aby to nebylo málo, teď jsem se ještě přihlásila, že ve zbytečku času chci něco dělat pro klub SH. Ve škole zůstávám třeba do šesti. A začínám zjišťovat že je mi tam lépe než na pokoji kde se za celý večer klidně nepromluví ani slovo. Prostě si ten člověk co tu se mnou je nasadí sluchátka a hraje a hraje a pak jde spát.
Nic nemusím evidentně vědět, nemá potřebu mi cokoliv navíc říkat. Korunu tomu nasadila ta krásná slečna odvedle co chce taky na jeho promoci. Jak já ji nesnáším.
Jde na mě depka, možná taky proto si hrnu povinnosti jednu přes druhou. Na kurzu japonštiny jsem se zase přistihla jak přemýšlím kde sebrat pistoli a prohnat si kulku hlavou. Je to přehnaný, a dost drastický způsob, ale prostě mě zas takovýhle píčoviny napadaj. A mně se nějak nezdá, že by bylo úniku. Krom tý práce a povinností, který mě začínaj drtit a zároveň držet nad vodou.
Zatím pac a pusu :-)
Komentáře
Okomentovat