Dolce vita

Řekla jsem si, že vstanu brzo a budu makat. A že si teda dojdu pro snídani. Myslela jsem si, že krám na Strahově má od osmi. Chyba lávky. Od devíti. Sedla jsem na bus, že pojedu na Malovanku. Jenže se mi nechtělo vystupovat a objevovat pochybné večerky.


Tak že pojedu do Billy. A jak to dopadlo? Do Billy jsem nedošla. Nakoupila jsem si chleba a kozí sýr na farmářských trzích a jela zase nahoru, užít si luxusní snídani. A aby mi nebylo smutno, koupila jsem si jeden žlutý tulipán.
Bydla mě podezřívala, že ho mám od nějakýho chlapa. Nemám. Za 10,-Kč jsem si ho vážně koupila sama.

 ---

K. mě rozhodil. X. mě rozhodil.

K tím, že mi začal psát nějak divný zprávy o přemýšlení a o tom jak je rád když se ozvu. Doprdele. Vždycky když chlapi přemýšlej, mám pocit že je to blbě. Že buďto to tam je, nebo musej přemýšlet. Nebo jen nevěděl jak to napsat?
A já už nevím jakou dobu bojuju s pokušením říct mu, že to nikam stejně nepovede. Nebo že nevim kam to vede. Ale pak zvítězí snaha neřešit to a nehrotit. I když zrovna včera návrat šťastné spolubydly, která dostala rozkošnou pusu pod třešní ve mě málem vyprovokoval ostrou reakci. Ke K. Ne k bydle.
X. bych to možná i hrotila, ale tam to zas k ničemu nevede u něj. Jako bych měla s tím, že skončím školu umřít a nebýt, takže na co. K čemu. Proč?

A tak rozhazuju sítě.

Představuju si, jak všechno bude nakonec dobrý. Jak budu bydlet někde v nějakým pěkným slunným pokoji s dalšíma lidma, budu mít nějakou průměrně placenou práci a bude mi dobře..
Ráno mě to naplnilo optimismem, k večeru to klesá. Když mi zavolala máma, začala jsem brečet. Chci domů..ještě necelé dva týdny.

Pak půjdu na pochod Praha - Prčice, do čajovny, na kafe, natáčet s o.T.c lidi co poslouchaj za hudbu, půjdu na pivo, na další pivo..a půjdu si flusnout z toho Nuseláku.
Bydlu jsem tím vyděsila, ale opravdu mám na mysli jen flusanec. Chci vidět jak letí.

Tak to je asi vše.

 Mééé

Jedna kytka s nádhernou žlutou a rozložená diplomka v pozadí

1.5. s Xterem
Fotky co mám ráda.
Pamp elišky zapálím, svý plány ti prozradím.

Měsíc zářil. Jsme jen takový zvířátka. Napadlo mě.

Nebo ne.

Bolavý nohy..

Ležela jsem v trávě a něco mi bylo podezřelý

--
Vlastně ne. To není vše. Mám strach. Ze samoty. Jednou jsem řekla, že smysl života u jedince není žádný. Že život má smysl jen ve společnosti ostatních stejného druhu.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Věřit či nevěřit?

Obrázek
Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.
Číst dál

Život jako počítačová hra

Obrázek
Startuješ s hasákem v ruce. Jenže už jsi viděl ostatní, co měli houfnici, kterou mohli zastřelit deset lidí naráz. A chceš ji taky. Jenže ty musíš nejdřív vyhrávat s tím hasákem, získat revoler, kterej je nešikovnej a když se jó snažíš, seženeš časem i brokovnici. K houfnici je dlouhá cesta.
Číst dál

Proč chodí architekti v černé?

Obrázek
Kdysi dávno jsem, v nějakým hodně inteligentním časopisu pro ženy, četla cosi o tom, že kamarádka autorky článku je architektka. A ta architektka že chodí výhradně v černé. Teď si vzpomínám, že jsem to četla opravdu dávno, protože mě tehdy překvapilo, že existuje nějaké spojení barvy oblečení s profesí. Mohla jsem být ve třeťáku na střední. Určitě. Vzpomínám si. V tý době jsem chtěla se vším prásknout a to poslední, co bych začala dělat, by bylo studovat vysokou. Vysokou, která by měla cokoliv společnýho se stavařinou. Napjatě jsem tehdy četla dál..zajímalo mě, proč teda architekti nosí černou.
Číst dál