Aspoň něco...

Zářez. Bolestivý. Další. V dešti se možná dobře pláče. Nebrat nic vážně. Copak to jde? Alf napsal že mě strašně miluje. K. byl chladný (to je to přemýšlení (I knew it!), taky jsem to tak zažila) a o X. radši vůbec nic.

Předstírání citů.

Šla jsem po přechodu, vyndala si sluchátka..a viděla v dáli auto. Zčerstva mokrá silnice. Teď jim to dost klouže. Napadlo mě.

Nemáš nárok být EMO.

Probrala jsem s vedoucí věci ohledně mého případného doktorandění. Bude to tak 50 na 50, že to vyjde. Ve čtvrtek zas budu chytřejší. Nic není jistý, ale nic není ztracený. Tak kam se ztrácí můj optimismus a dobrá nálada?

Prý to co jsem provedla se dělá jen jednou za život. Já to musím mít dvakrát. A všechno se mi to vrací/vrátí.

Na ruce mám zase kapičky krve.

Prázdno.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Věřit či nevěřit?

Život jako počítačová hra

Proč chodí architekti v černé?