Chtít, nechtít. Mít, nemít.

Nenávist a pochybnosti. Strach a znudění. Znechucení. Všichni jsou stejní.


Stála jsem tam, brala ze země tašku a snažil se mě obejmout. Hranice slušnosti? Odešla jsem bez ztráty cti. Jediný dobrý pocit. Po dlouhé době jsem na sebe byla pyšná za něco co jsem neudělala.
Nenechala jsem se stáhnout a přetlačit. Hurá já.

O dva dny dříve se mi to tak úplně nepovedlo. Byla jsem opilá, naštvaná. Dobře jsem se celý večer bavila. Brala jsem, že je to jen fajn pokec s fajn člověkem. Narozeniny mých spolubydlících jsou rizikový a tlak prstů na kalhotkách cítím pořád.

Myslela jsem si, že jsem jen milá. Byla to chvilka. A pak jsem přemýšlela jestli se mi to jen nezdálo.
Asi zdálo.

Dělám do školy. Dělám hrozně málo. Nebo..ne dost, abych měla dobrý pocit. Nemám čas. On přijde z práce a času má habaděj. Chodí si do bazénu, kupuje si věci, chodí na pivo. Já přihlížím a závidím. Netuším, nevidím, nechápu a bojím se, že žiju v omylu. A že jsem jen neprávem ublížená.

Někdy si říkám, že můj život už dávno skončil. Stárnu, objevují se vrásky a já vůbec nemám jasno co dál. Přijde mi, že se nehodím na nic. Na vztahy, na práci, na studium.

Přemýšlím, jestli mi nakonec nebylo líp, jak to bylo dřív. Když jsem chodila na kávičky s kamarády, sama jezdila do měst po Evropě a jak se neohlížel on na mě, neohlížela jsem se já na něj.
Teď se ohlížím

Krávo blbá. Prober se.
Jsem ublížená. Nenávidím Katku. Nenávidím když ji potkám, nenávidím její pohled, když je s Vítem. Jsem hrozně zahořklá. A nedokážu se toho zbavit.

Jde přestat nenávidět? Já to takhle nechci. Chci mít nějakou úroveň. Nedávám snad nic najevo..ale když tě něco rozežírá zevnitř, lidi to začnou tušit.
Chce se mi začít křičet na celý kolo.
Tak.
To jsou moje poslední dny.