Ty nebo já
Jaro mi vlezlo na mozek.
O půlnoci, ve středu, pár hodin po odeslání mého světobolu jsem se naštvala. Na všechno. A šla s jedním velmi hodným kamarádem do hospody.
Chvíli jsme popíjeli na jednom baru, pak jsme odešli, přelezli plot a sedli si na lavičku uvnitř strahovskýho stadionu a vykecávali a vykecávali a mně se ulevilo.
Při návratu přes plot nás minula policejní hlídka, ale asi sme nebyli vidět. A do pěti, nebo kdy, jsme byli ještě v jiném baru a nakonec jsme čekali na východ slunce na vyhlídce.
Tohle blbnutí s následným bolestivým vstáváním do práce, po třech hodinách neklidnýho spánku, doprovázenýho vlhkým snem, jsem potřebovala jako prase drbání.
Po dlouhý době i jinej úhel pohledu na svět, než jen přes mého občas vrčícího kluka a střelenou spolubydlící.
A bylo mi dobře. Celý den jsem se usmívala, při vzpomínce na válení pneumatik a podobný ptákoviny.
---
Dneska jsem se asi nevhodně zeptala. Zeptala jsem se svého chlapce, po obědě, na kterém se tvářil jak kyselý hrozen, co se dělo, zda jsem ho nasrala já, nebo měl jen hlad..a on mi řekl, že jsem se neměla ptát. Vylezlo z něj to co si myslím stále, ale co se mi nakonec podařilo..nebo jsem si to myslela..z větší části eliminovat a nedělat tak často.
Že mluvím moc, moc nahlas, občas zbytečně, komentuju věci který se nekomentujou a zjevný věci, který komentovat není třeba a že když má špatnou náladu, tak ho to sere, ale přijde mu zbytečný, mi takový věci říkat a připomínat. Že jsem se raději ptát neměla.
Což je hezký, ale začínám si zase připadat jako dement.
Vnitřní hlas pak dokola opakuje - mlč, nikdo na tebe není zvědavej. Proboha mlč. Jenže já jsem bohužel taková. Trapný hlášky ke mně odjakživa patří. Mám si vyříznout jazyk?
O půlnoci, ve středu, pár hodin po odeslání mého světobolu jsem se naštvala. Na všechno. A šla s jedním velmi hodným kamarádem do hospody.
Chvíli jsme popíjeli na jednom baru, pak jsme odešli, přelezli plot a sedli si na lavičku uvnitř strahovskýho stadionu a vykecávali a vykecávali a mně se ulevilo.
Při návratu přes plot nás minula policejní hlídka, ale asi sme nebyli vidět. A do pěti, nebo kdy, jsme byli ještě v jiném baru a nakonec jsme čekali na východ slunce na vyhlídce.
Tohle blbnutí s následným bolestivým vstáváním do práce, po třech hodinách neklidnýho spánku, doprovázenýho vlhkým snem, jsem potřebovala jako prase drbání.
Po dlouhý době i jinej úhel pohledu na svět, než jen přes mého občas vrčícího kluka a střelenou spolubydlící.
A bylo mi dobře. Celý den jsem se usmívala, při vzpomínce na válení pneumatik a podobný ptákoviny.
---
Dneska jsem se asi nevhodně zeptala. Zeptala jsem se svého chlapce, po obědě, na kterém se tvářil jak kyselý hrozen, co se dělo, zda jsem ho nasrala já, nebo měl jen hlad..a on mi řekl, že jsem se neměla ptát. Vylezlo z něj to co si myslím stále, ale co se mi nakonec podařilo..nebo jsem si to myslela..z větší části eliminovat a nedělat tak často.
Že mluvím moc, moc nahlas, občas zbytečně, komentuju věci který se nekomentujou a zjevný věci, který komentovat není třeba a že když má špatnou náladu, tak ho to sere, ale přijde mu zbytečný, mi takový věci říkat a připomínat. Že jsem se raději ptát neměla.
Což je hezký, ale začínám si zase připadat jako dement.
Vnitřní hlas pak dokola opakuje - mlč, nikdo na tebe není zvědavej. Proboha mlč. Jenže já jsem bohužel taková. Trapný hlášky ke mně odjakživa patří. Mám si vyříznout jazyk?
Komentáře
Okomentovat