Zavírání brány

V autobuse jsem se rozbrečela. Seš ty ale husa hloupá. Cos čekala že bude? Že padne na kolena a bude prosit o odpuštění? Ten sen byl zcela trefný. Před tebou seděl někdo, kohos poznávala jen v obrysech. A bylas ráda, žes kdysi to rozhodnutí udělala. A litovalas jen jedný věci..že jsi dokázala pochybovat o tom co máš.

Bylo kolem půlnoci a já věděla že takhle ubulená nemůžu přijít domů. Že se musím uklidnit. Zvládla jsem zavolat oTc. Jen ten zná situaci dost dobře na to, aby mi dokázal říct něco hezkýho. A jen ten mi ten telefon kolem tý půlnoci bez výčitek vezme.

Sypala jsem ze sebe nesouvislý věty a dostávala jsem pološeptem odpovědi. No jo..malej spí a já fakt volám nevhod. Vlastně nevím proč jsem brečela. Asi že jsem si Víta zidealizovala. Byl pro mě ztělesnění dokonalýho vztahu, protože ty špatný vzpomínky se přemazaly těma hezkejma.

Dostala jsem ránu, která byla přesně mířená. A správná.

Už v okamžiku, kdy jsem ho uviděla na ulici, jak tam stojí, v kabátě, s plnovousem a takovou tou ošklivou čepicí - bekovkou. Říkám mu, že je z něj ukázkovej hipstr.

Rozhovor byl o všem a o ničem. Ten večer to na mě zapůsobilo, ale už druhej den jsem si jen dokola opakovala, že je to debil.

V kontrastu s rozhovorama který vedu s P. nebo s rozhovorama, který jsem vedla s Letcem, je jeho rozhled omezený, názory plochý a úsudky a odsudky příkré a bez vyžádání doplňujících informací zbytečně rychlé.

---
dodatek 17.3.
Přešlo to, a dostala jsem to co jsem potřebovala - možnost to sama v sobě uzavřít a posunout se někam jinam. Dostala jsem odpověď na otázku, která mi zněla v hlavě příšerně dlouho. Po třech a půl letech jsem se definitivně rozešla i s postavou Víta v mojí hlavě.