Kdybych měla ještě nějaké city..možná bych plakala

Nadpis asi mluví za vše.

Z posledních pár dní se mi pár věcí podařilo. Na základě fotek co jsem hodila na facebook (byly to některé z minulého příspěvku), se mi ozvala spolužačka, že se jejím nadřízeným v práci ty fotky líbí a jestli jim nechci něco přijít nafotit. Že potřebují fotku ředitele, která bude u článku o oné firmě a nějaké fotky studentů a recepce..a kávovaru..
K mému překvapení jsou spokojeni. I s mojí prací s klonovacím razítkem :-)

Pak k tomu ještě přibylo nafocení pár dalších portrétů. Ty se mi teda moc nepovedly, ale jestli za to zaplatí, taky dobře. Jestli ne, byla to zajímavá zkušenost. Minimálně v tom, že je to kurva fyzicky náročná práce a že se nedivím, že si fotografové říkaj za hodinu tolik peněz, co si říkaj.

Ale bavilo mě to, po dlouhý době mi nějaká práce přinesla velké vnitřní uspokojení.

---
Pak se mi povedly nějaký zkoušky. Za jednu jsem se odměnila spodním prádlem v Marksi a Spencerovi, za druhou jsem se odměnila kočičkou. Už jsem po ní koukala příliš dlouho. Kdysi jsem i jednu koupila, ale pak jsem ji darovala japonce.



Vtipný je, že na špendlíku má napsáno:"Made in Japan".

---
Psala jsem že můj nejlepší kamarád čeká se svojí holkou dítě? A že mě to trochu vykolejilo? Minulý pátek jsem s ním byla pít. Asi naposledy v životě. Myslím že to byla naše poslední společná láhev vína. Shodli sme se, že už nic nebude jako dřív. Že to dítě všechno změní.
Od tý doby jsem jako by mě někdo vyměnil. Přišla jsem o první opravdovou lásku. I když byla všemožně pokroucená a zraňující. Šrámů je dost..ale hezkých vzpomínek taky. A už to nikdy nebude jak to bylo. Ztratila jsem pocit, že mám navrch. Jen pocit. Ve skutečnosti jsem navrch nikdy neměla. Ani mít nemohla. Jen jsem prostě zůstávala, i když holky se střídaly.



Minulé pondělí jsem zažila divný intenzivní pocit vnitřní smrti, či jak to nazvat. Už dlouho jsem necítila prázdnotu, která by až takhle pohltila nitro. Víš co je prý nejčastější příčinou rozchodů? Názory a nátlak přátel, rodiny a okolí.

Já sama se v tomhle svým úžasným vztahu chovám dost děsně. Jo, přiznejme si to narovinu, fakt nic moc.
Měla jsem za to, že jsem z nás dvou jediná špatná. Zdrcující pocit, když uslyšíš tvrzení, že ani ten druhý se očividně nechoval jak by měl. Věděla jsem, že sem chodí. Přišlo mi, že mi to dělá naschvál, že i ty vlasy snad aranžuje do postele naschvál.
Ale když to někdo vyslovil, myšlenka se zhmotnila v realitu, kterou jem předtím prostě sebrala a hodila do koše.

Ztratila jsem důvěru. Ne že by mi vadilo, že sem chodila..ale že mi o tom neříkal. Občas pustil zmínku, ale většinou mlčel. Dívali se na filmy, pili spolu kafe, čaj..
A já to neměla vědět, nebo co.
Všechno se mi to holt vrací. Zlá karma, nebo tak něco.
A bolí to. Čím dál víc.

Jenže největší problém je, že nemůžu věřit nikomu dalšímu, když už dávno jsem ztratila důvěru v samu sebe. To bylo to první.. První jsem se ztratila já. A nechala to dojít tak daleko.

Zítra začíná maraton učení na státnice. Ve středu 22. mi drž palce. Snad mi to učení pomůže překlenout tohle divný období. Mám se aspoň na co soustředit.

Tak. To je asi všechno.