Nemůžeš mu věřit, nemá tě rád, nezavolá znova, nemluví pravdu

Ležela jsem na posteli. Přišel ze sprchy a mlčky si lehnul vedle mě.
"Musím Ti něco říct. Vím že mě máš moc rád..ale já už to tak nemám."



Nadzvedl se na lokti a do tmy řekl:"Rozejdeme se?"
Přikývla jsem.
"V pondělí se odstěhuju."
Zvedl se a šel ke dveřím.
"Kam jdeš?", ptám se.
"Vedle, ke Zbyňovi, snad nechceš abych tu spal s tebou."
"Nechci." Odsekla jsem a zabořila hlavu do polštáře.
"Ráno ti pomůžu s úklidem." Zavolal přes rameno.

Práskl dveřma a byl konec.
Čtyři roky zmizely ani ne za minutu v propasti mlčení, vyčítavých a uslzených pohledů.
Čtyři roky i s pozdějším dělením majetku skončily za pět minut přerušované komunikace.
Snažím si připomínat to nejhorší. Aby to zas tolik nebolelo. Aby nebolelo, jak rychle a snadno odešel. Bez otázek. Beze snahy. Tolik jsem ho zdeptala tím, že jsem prostě nemohla dál? Že jsem nebyla schopná do poslední chvíle hrát hodnou milou přítelkyni, protože to prostě zhaslo?

Nechtěla jsem aby slyšel fňukání přes zeď. Tak jsem v těch pět ráno šla fňukat k oknu na chodbu. Sesula se pod parapet a do ruky se mi zaryl střep z lahve, kterou jsem tam o hodinu dřív nechtěně rozbila.
Bylo po oslavě mých narozenin. Bylo to hezký. Sladký, hladový, opilý s hořkým ocasem.

Napsala jsem to Alfovi.

Hodinu před tím se na mě díval, jak jdu s Vítem na pokoj. Psal, že skoro začal žárlit.
Bylo to chvilku po tom, co jsem ho odtáhla k oknu, abych mu ukázala jak je svět krásný, když svítá. Petřínská rozhledna ještě svítila a za ní se rozehrávala pomerančovo-krvavá světelná šou rozbřesku.

Život je krásný. Řekl mi jednou.

Nechtěla jsem být na tom pokoji sama, tak jsem to šla zkusit za kamarádem co bydlí o patro výš. Na ťukání nereagoval. Zavolala jsem mu. Ještě že mi dal Vodafone ty 4 dny volání zdarma. Za tenhle víkend jsem se svými přáteli protelefonovala víc minut než za 10 let co mám číslo.
Zatepla jsem se svěřila a vyplakala, protože ten pokoj mě nehorázně sral. Možná jsem z něj chtěla odejít já (jsem to i řekla). Snad abych nemusela vnímat to, co se tam stalo.

Poté co jsem se vybrečela z nejhoršího (díky Peťo), jsem se cítila dost dobře na to, abych viděla Alfa a vypadala před ním aspoň trochu vyrovnaně. Vlastně nevím..možná by to vzal, kdybych brečela na rameno jemu, ale na druhou stranu, je to strašně divný, plakat před člověkem, se kterým možná něco začíná kvůli člověku se kterým něco skončilo. Bavili sme se o tom, a říkal, že takhle nějak to vnímá taky a proto se radši na nic neptá (a taky mi narovinu řekl, že vůbec neví jak mi to nějak ulehčit, já bych to na jeho místě taky nevěděla).

Celou tu oslavu se choval skvěle. Sešli se tam moji kamarádi a pak pár spíš Vítových kamarádů..ale snad si všichni se všema pokecali, takže jsme se bavili až tak do 5 ráno.
Nepřijít Lucie s Katkou (mojí Katkou) a Ivča, tak vzniká dost absurní situace s oslavou narozenin slečny, která má na oné oslavě sezvány jen muže, z nichž 10% (jak trefně, i když nepřesně, glosoval pipe) tvoří bývalí milenci.

Viděla jsem to jako komiks:
Kdo tady s naší Jíťou spal? x rukou nahoře.
Myslím koitus. x-1 ruce.
Kdo se s ní líbal? x+1 rukou.
Led a lízátka se nepočítaj. x rukou.

Po oslavě dtto, jen u líbání s lízátkem by přibylo +y..asi.

Alf s sebou vzal kytaru.
Zahrál mi Těšínskou.
A Láska moja kde si..která se mi na první poslech via youtube ani trochu nelíbila, a teď ji nemůžu po jeho podání pustit z hlavy.
A když šla Ivča s Peťou zakopat válečné meče, sehnal mi taky dva, abysme je mohli zakopat (taková ta plastová napichovátka). Čekala jsem na schodech, kde mě pak odchytl jako nějaké zviřátko a začal líbat.

Venku jsme hledali ty dva a já povídám:"Támhle je ježek." Doběhla jsem k němu a snažila se ho otočit na záda. Což je má oblíbená opilecká kratochvíle. Vždycky pak doufám, že ježek dostane rozum a už se kolem kolejí motat nebude. Ale ježci moc rozumu asi nemaj. Nebo pudu sebezáchovy. A on mi říkal, ať ho nechám.

Choval se ke mě krásně, držel si odstup, i když to muselo bejt děsný. Pro mě bylo i nebylo..ale když do mě Vít zakéroval a já práskla dveřma společenky přede všema jak tam byli, Katka mě objala povídá:"Udělej to."

---
Zavolala jsem Alfovi, že jsem na cestě k němu. Venku nebyla ani noha. Bylo možná půl sedmý, sedm ráno. Trochu zima. Měla jsem i bundu a nebylo to nic moc. Bála jsem se, že mě kvůli tomu jak jsem byla roztěkaná přejede auto.
Byl u Podbělohorské strašně rychle. Objal mě a držel. A já ho nechtěla pustit, protože jsem věděla, že za pár hodin odjede kamsi a pak nebude volat ani psát..
Koupili jsme si snídani, ale zůstala ležet na stole. My jsme potřebovali spát..a tak jsme spali..a spali až do 11. Seznámil mě s Dariem, jeho bydličem z Argentiny co nosí sukni, "because it is so comfortable", zabalil si a tradá.

A víš co mi řek? Že mě má rád.
Joho...jela jsem nahoru a v duchu si výskala:Má mě rád, má mě rád, má mě rád..!
Tak doufám že se nezlobil, že mně to po tom všem z pusy nešlo. Ten den byl dlouhý. Vyžrala jsem si ho od začátku do konce.

Nelituju. Bylo to hezký..ale už to nešlo dál.

A zatím to vypadá, že zase budu bydlet se svou původní spolubydlící. Na dotaz zda by se mnou zase nechtěla bydlet odpověděla bez váhání že jo. Akorát jede na půl roku na Nový Zéland. Tak mi snad na tu dobu nikoho nedaj.

---
A teď mi zavolal a mně se bude dobře spát. :-)