Probuzení ze sna

Seděli sme na nízký zídce kdesi na Želivskýho. Okolo sem tam prošel člověk. Opilý pán. Paní s taškama. Když zaslechla útržek rozhovoru, kdy jsem mluvila o honění ptáků, přísně si mě prohlédla. Trhni si babo.



Dneska slavím 25 let. Je to fajn. Zatím vždycky někdo slavil 25, já byla mladší a říkala si jaký to bude. Ti lidé mi připadli tak "dospělí" a "velcí". Teď mi je tolik, a já proti dvacetinám zas takový rozdíl nevnímám. Zkušenosti jsou, jsem ráda, nevrátila bych ani den. Na druhou stranu..je to tak nějak furt stejný.

Zase se událo pár věcí. Občas tu nastíním něco z mýho partnerskýho vztahu. Naposledy jsem psala o kalbě s kamarádem. Teď se mě ptal, jak má zjistit velikost prstu, když ji chce pořádat o ruku. Poradila jsem mu, že menší nevadí, dá se bez problémů roztáhnout, nebo vyměnit. A odkázala ho na beremese.cz. Tak se tomu smál a vykládal o kolegovi, co svou holku opil a když spala, změřil jí prst provázkem.

Tehdy jak sme kalili, mi jeho jistota nabourala moje jistoty. On zcela přesně řekl, že s ní chce být až do konce života. Jo, může se to po 20 letech změnit, ale teď to ví a možná si tenhle slib sám před sebou bude pamatovat. Přišlo mi to nádherný a došlo mi, že já to samý říct nedokážu.
A tak jsem začala hledat chyby. Začala jsem přikládat i sebemenší píčovině význam. Poslouchala jeho věty. Rozebírala je do detailů. Začalo mi být zle. Ze mě, z toho co jsem kdy prováděla. Za všechny ty prasárny..

Začala jsem vyvádět. Vyšilovat. Řekla jsem si, že jestli mě zase rozpláče, tak končím. Plakala jsem už za tři dny.
Poslouchala jsem ho.. řekl:"Já si koupím si psa.; Kdybych měl byt, měl bych v něm hotovou džungli." Já, já, já jenom já.

Když začal kérovat do mých návštěv kamaráda z koleje, že k nám chodí jen když jsem sama na pokoji, opáčila jsem mu návštěvama Katky. Mlčel. Nedala jsem nic najevo. Ale uvnitř to málem explodovalo.

Když sme plánovali dovolenou, navrhl ji, že by mohla jet taky. Explodovala jsem podruhé.

Omylem jsem mu rozbila pulitr. Chtěla jsem mu koupit nový. Místo toho, jeden dostal od Katky a řekl že není třeba.
Chtěla jsem s ním fláknout o zem. S tím pulitrem od ní.

Naposledy mě dostalo jeho soustředění aikida. Obvyklé:"Já pojedu na týden na školu aikida, jo?".
Řekl já.
Nevím proč, asi jsem se nechtěla vnucovat nebo co. Prostě jsem neřekla:"Hele chtěla bych jet taky, aikido mě bavilo."
Den před odjezdem, když už jsem měla domluvenou práci a řekla mu, že mu závidím, že jede, navrhl ať jedu taky.
Skoro jsem se rozbrečela. Řekl to ve chvíli, kdy bylo jasné, že rozhodně jet nemůžu.
Bylo to u kamarádů na chatě. Já tam byla do neděle, on jel v sobotu vlakem z Telče. Měl hroznou starost aby mu neujeli. Ležela jsem ve spacáku a slyšela jak domlouvá cestu a bylo mi to tak nějak líto..nebo co.

Vím že to jsou blbiny. Ale zdá se mi, že je jich moc..a už moc dlouho. Pocit nože mezi žebrama. Přemýšlení, jestli tu představu nenaplnit. Asi by to bylo hlavně nepříjemný. A stejně by to ničemu nepomohlo.

Když odjížděl vlakem, brečela jsem a říkala mu ať píše každý den.
V pondělí napsal, že by mi chtěl něco říct. Zbledla jsem a udělalo se mi špatně. Chce se rozejít, napadlo mě. Začal mi vysvětlovat, že nevěděl že chci jet, že jsem mohla jet, že to není tak že by nechtěl, ale já ho neslyšela. Tepaly mi spánky, tekly slzy, bušilo srdce.

A pak se asi přepálily pojistky. Od tý doby..už se mi nechtělo mu psát. Neměla jsem na to najednou sílu. Za týden co byl pryč a další (tento) týden mi zas tak moc nechyběl. Když nenapsal, divila jsem se, co se děje, ale to bylo asi tak všechno. Spíš zvyk.

To pondělí večer jsem šla s Alfem do kina. Na film Jmenuji se Oliver Tate. Měla jsem rozpuštěné vlasy a tak trochu si užívala, když mi do nich pošeptal co si právě myslí o scéně co probíhá na plátně. Nastavovala jsem mu hlavu a cinkala náušnicema. Trochu naschvál. Pak jsme šli pěsky na Želivskýho, tam sme dopili plechovkový pivo a šli dál a povídali si. Na Strahov jsem vrátila vysmátá kolem třetí ráno. Objala jsem ho, dal mi letmou pusu na tvář. Viděli nás a mně to bylo jedno.

V úterý..za mnou přijel z koncertu na Strahov. Dali sme si pivo a pak si na zahrádce u Nazira povídali tak dlouho, dokud se zpoza nás neozvaly arabské nadávky a pak vrchní řekl, jestli se laskavě nezvedneme :-).

Ve středu jsme si jen psali, šel na koncert Doors a straaašně dlouho mě přemlouval ať jdu taky. Lístky by byly.


Potkali sme duhu. Byla od Karlova mostu k Vyšehradu cca.

Ve čtvrtek jsem ho vzala na výstavu na nábřeží. Pršelo, nebylo to nic moc. Prošvihli jsme všechny čajovny, slovo dalo slovo a stavila jsem se na čaj u něj na bytě. Pololeželi sme na posteli a vyprávěli si různý věci..bylo mi hrozně fajn. Rozpustila jsem mu vlasy. Dal mi hlavu do klína.
Vyprávěl o tom, jak a proč je sám. Jeho pokoj byl jiný než jsem čekala. Měl tam spoustu rostlinek, každou pojmenovanou. Říkal že tam je bordel, ale měl tam čisto. U stěny novou postel, velký stůl, na poličce ledabyle poházený medaile ze závodů a několik řad krásných knížek. Nad stolem mu visel plakát s japonskou malbou rozbouřeného moře s horou Fuji v pozadí. Vedle gauče stála opřená kytara. Řekl, že mám krásný nos.
Povídala jsem, že nechápu proč nikoho nemůže najít. Vždyť má tolik zajímavých koníčků, má rád zvířata, kytky, není debil, chodí do práce, vypadá normálně..
Myslela jsem to ryze a čistě přátelsky. I když mě napadaly různý věci.
Pak jsme usnuli. Nic nebylo. Ráno jsem odešla na kolej. Nikdo si mě nevšiml a motala se mi hlava.


V pátek jsme šli nejdřív do čajovny, pak mě vzal zase na film. Lovci trollů. Byla to blbost, ale s krásnou norskou krajinou v pozadí. Po filmu sme se šli projít. Ptal se kam půjdeme, navrhla jsem Vltavu. Na Střeláku promítali Pulp Fiction. Seděli sme na lavičce, dal si klobásu, já si dala pivo a pak jsme tak seděli a povídali si a pak jsme chvíli mlčeli a pak mě políbil. Dlouze a krásně. Nešlo to zastavit.

SMSka od V. mě ale donutila spadnout rychle na zem. Máš ještě jeho. V každé psal že mě má rád. Vždycky říkal a psal že mě má rád. Opakoval mi to pořád dokola.

V ten pátek jsem šla zase k Alfovi na byt. Neboj, nedala jsem mu. Chtíč je sice obrovskej, ale prostě to nechci posrat.
Spali sme strašně dlouho..snad do jedné. Ono když sme chodili spát ve 3 ráno, vstávali brzo a hned po práci se zase scházeli, moc se toho nenaspalo.

Bylo to hodně zvláštní týden. V sobotu jsem vytáhla jednu z jeho knížek. Byla o ještěrech. Vyprávěl mi o druzích, které jsou jedovaté a které ne..a pak najednou povídá - pojď do zoo. Nadšeně jsem souhlasila. Neváhal a prostě mě tam vzal. Dali sme si na Andělu jídlo a šli. Drželi sme se za ruce a mě bylo jedno, jestli mě někdo potká nebo uvidí. I když..jednu chvíli jsem měla pocit že vidím někoho známýho a stoupl mi tep..ale jen se mi to zdálo.


Hurá hurá, viděla jsem kapybary!

Bylo mi nádherně. Snažím se to brát racionálně. Vím že nejde srovnat týden prázdninovýho bláznění se čtyřma rokama a rokem bydlení. S Alfem se znám asi tak 3 roky. Až do loňska jsme se spolu moc nebavili. Buď jsem se jak klíště držela Víti anebo čerta.
Loni sme spolu byli na pivu než jsem jela do Berlína. Letos tam chci jet zas a tenhle člověk chce jet se mnou. Tehdy jsme si rozuměli. Nevěděla jsem kdo je Kurt Vonnegut a on ho vytáhl z batohu. Přijel tehdy na kole. Pak mě začal zvát na různý akce. Kino s kamarádama, volejbal, koncert. Já pořád nemohla, ale narovinu jsem mu napsala, ať vydrží a pokračuje, že se chytím.
Párkrát jsem šla já, on a Vít. A pak jsme šli jednoho krásného nedělního odpoledne do botanický zahrady jen my dva. Vyzvídala jsem. Nedala mu pokoj a dívala se mu do očí a hádala barvu. Seděli sme v altánku japonský zahrádky a nezavřeli hubu. Nebo jen na chvilku.

Víš..já si myslela, že na Víta tenhle kluk nemá. Že na něj nemá nikdo. Vít vždycky říkal že ho mám ráda a nic jinýho mi stejně nezbyde..jenže..
Dostala jsem se do fáze, že i kdyby to nemělo vyjít a trvat třeba jenom měsíc, stojí mi za to, hnout se z místa. Jen mám ten malý problém, že v rozchodech jsem jako slon v porcelánu a vím, že tomu klukovi strašně ublížím. Jenže, když v tom setrvám, ublížím sobě mnohem víc. Takhle to dál nejde. Udělal pro mě hrozně moc hezkýho..a bude těžký si po čase opakovat, že to nebyla chyba.

No..tak to je asi všechno.


A celou dobu mi hrálo v hlavě Paramore, Only Exception.

"And I've always lived like this
Keeping a comfortable distance
And up until now I had sworn to myself that I'm content with loneliness
Because none of it was ever worth the risk

But you are the only exception
You are the only exception
You are the only exception
You are the only exception.."