Souvislosti

Občas to tak přijde. Drobný, nenápadný posun dopředu. Po epizodách s couváním, ohlížením a dočasným parkováním na místě, kde se dle ostatních stát nesmí.



Koupila jsem si novej foťák a novej mobil. Foťák digitální. Po létě s historickým minimem volna a maximem brigád jsem si dopřála Pentax K-R se dvěma skly v setu. A dotykový mobil s Androidem 2.3 (HTC Wildfire S).
To první jsem si předobjednala po netu (a byl to příjemný zážitek se vstřícným a ochotným prodejcem ve VK fotu), to druhé jsem si zašla koupit do prodejny Vodafone a nestačila žasnout. Na můj požadavek, že si chci koupit nový telefon ten a ten mi bylo odpovězeno:"Gratuluji."
Na moje zvídavé otázky co je to ta 3G síť bylo odfrknuto, jaktože to nevím a že už se dávno jede jen přes TO a korunu tomu nasadil výrok, že GPRS se naposledy používal někdy v pravěku. Jak jsem se posléze přesvědčila - v nabídce připojení k netu je to stále. Dělal tam ze mě debila a já měla chuť mu po každé další rádobyvtipné připomínce říct, ať se laskavě odebere do prdele. Ale nějak mi to nešlo..protože..

O pár hodin dříve jsem potřebovala nafotit (do semestrálky na jeden předmět) nákupní centrum Metropole Zličín. Mimochodem, až budu jednou slavná a vlivná architektka, na tohle centrum najedou bourací stroje jako první.
Podotýkám, že jsem ho potřebovala nafotit zvenku, nikoliv zevnitř. Tam bych zrcadlovku nevytáhla. Nedošla jsem ale ani od vchodu 1 ke vchodu 2 a už mě zadržela ochranka, že to mám okamžitě smazat a fotit se tu nesmí. Říkám proč, že je to veřejný prostor a budovy není zakázáno fotit zvenku (pokud to není izraelská ambasáda (a i tu jsem si vyfotila z autobusu)). Na to mi řekli, že je to soukromý pozemek, vedení Metropole Zličín si to nepřeje a pak dodali něco ve smyslu, že si mám jít nakoupit nebo vypadnout.

Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. ... Rozčilením jsem si nemohla srovnat v hlavě žádný logický argument...vyčerpáno. Dvě lopaty trvaly na svém - že mám vymazat kartu.

Chvíli jsem se s nima dohadovala, doufala jsem, že na mě nesáhnou aby mě zatáhli dovnitř a utekla pryč. Fotky jsem nesmazala. Tvrdila jsem jim, že to nejde. O týden později jsem si to tam nafotila znovu a lépe. Mobilem. I zevnitř.

I s jevem co jsem myslela, že přestal existovat pár let po premiéře filmu Český sen.

Stáli tam jak ovce před branou na pastvu. Hlavy mírně skloněné. Apatičtí. Měli s sebou děti (některé evidentně školou povinné) a byl pátek 9:30 ráno.

Věci které nepotřebujem, odpad, který produkujem..čas který ztrácíme a nevíme proč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Chtělo se mi zvracet.

...

Státnice z práva jsem nakonec dala. Za B. Alespoň něco. Honzik mi za ně z Verony přivezl náušnice.


Ztratila jsem pinzetu a až včera jsem si s náhradní vytrhala obočí. Fashion versus freedom.. jak já trhání obočí nesnáším.

A taky jsem byla na Beanii architektů. Měla jsem vlasy obarvený narůžovo. Bavilo mě to. Možná bych si to nechala udělat na furt. Kdyby tu byl skutečný freedom...třeba v práci. (Tam teda freedom je, ale zato nejsou peníze na výplaty. Bojím se, že trvale.)



...

Minulou sobotu mi začala docvakavát další věc. Že jsou hrozný kecy, že na dítě jsou lidi dva. Ne..není to tak. Všechny tyhle problémy si nese jen jeden člověk. A to holka. Ne že bych to nevděla, ale nechávala jsem se asi nějak chlácholit, že ten chlap se taky o něco postará. Nebo nevím. I když jsem vždycky říkala, že to první co mě čeká a potká v případě problémů bude otázka:"To jsem zvědavej jak to budeš řešit.", stále jsem tak nějak optimisticky doufala, že na to nakonec sama nebudu.

Po dávce postinoru mi došlo, že není vůbec žádnej způsob, jak by mi kdokoliv mohl pomoct. Že nikoho nezajímá jestli na to mám, nebo nemám, že případný břicho mi nikdo neodnosí a že to všechno je nakonec jen a jen moje věc. A že když to ten chlap posere, tak to leda tak zacvaká a řekne, že ho mrzí, že mi nemůže pomoct.
Jak sakra takovou zátěž zvládla moje máma? Jak to zvládly všechny ostatní ženský?
Ležela jsem na posteli, byla unavená, bolelo mě břicho, zaklaply dveře, protože se mnou asi přestala být legrace a byla jsem na pokoji sama. Jen já a myšlenky. Přemýšlení o tom co je a co není chyba. O dobrých a špatných rozhodnutích.

Pořád se mi teď zdává o Vítovi. Vídám ho zřídka, stává se z něj tvář, kterou potkávám v ulicích. Známá odněkud z autobusu. Nevím o něm nic, jen že je.

Nevím o sobě nic. Jen že jsem.

Že se mi teda laskavě otevřela nějaká pitomá brána do dospělosti, že řeším, kde budu bydlet, co budu dělat, kde budu pracovat a dělám to s nějakou divnou automatikou. Z pohledu ostatních je nejspíš vše správně a v pořádku.
Můj pohled na mě je poslední dobou zvenčí a z dálky. Neskutečno. Zase mluvím já? Zase tu něco píšu? Jaktože to umím? Co si namlouvám..
Chce se mi spát. Ale nesmím.
Nebaví mě se nadechovat. Ale musím.
Neměla bych to odesílat ven...ale chce se mi.