Bilance 11

Leden

Nový rok začal tak, že umřelo morče. Vpravo nahoře je jeho poslední fotka. Brácha pak vždycky, když se něco špatnýho stal, říkal - to bylo to morče na novej rok. Začátek roku a obligátní problémy s rendrováním, modelováním...odevzdáváním ateliérů. Opět nevím jak, ale zvládla jsem to v termínu. Týral mě Tomáš svým ukecáváním ať to s Vítem vzdám. Hrozně jsem brečela. Dívala se na naše společný fotky a říkala si, o co všechno bych přišla. Věděla jsem, jak moc by to bolelo. Pak jsem ho jednou načapala na pokoji s Katkou a váhy se začaly naklánět. Nijak dramaticky. Hodně jsem kouřila.
Jezdila jsem Prahou sem tam tramvajema, dívala se, přemýšlela. Jednou..to se stane. Podruhý..to se taky stane...po stopadesátý ale s třetím? To přece není normální.

Únor

Byla jsem s Vítem a Alfonsem a jeho kamarádem Béďou v Aeru, na Festivalu otrlého diváka. Bylo to zajímavý. A přísahám, že by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak to všechno dopadne. Bylo to příjemný, a Alf mě po tom zval sem a tam..ať jdu taky. A já pořád neměla čas, nebo nemohla a vymlouvala se na Víta a on že to nevadí, že ho mám brát s sebou.
Udělala jsem pitominu, že jsem si zvolila dva ateliéry najednou. Branický ledárny a galerii vedle UPM. Tu a tam jsem zašla na pivo, byla jsem na koncertě Pink Floyd revival. Bylo to naposledy, co jsem viděla Pavla, Vítova kámoše, kterýho jsem si oblíbila.
A architektura se přestěhovala ze starých budov do jedné velké, nové.

Březen

Jeli jsem do Kruhu. Opět. Vztahy se utužují. Tomáš si našel holku a okamžitě ztratil zájem. Vít mi v Tescu vybrabal bramborový srdíčko. Oškrábala jsem ho a rozkrojila.
Řešila jsem ateliéry, chodila na procházky, fotila. Ale ne nějak moc. Z března mám minimum fotografií. A vlastně si ho moc nepamatuju.

Duben

Zase kruh. Všechno špatně. Špatný návrhy, zoufalství, trhliny. Bouchání dveří. Apatie. Tak jsem si ušila šaty a nechala se ostříhat. Co jinýho dělat. Bylo krásně, všechno kvetlo.

Květen

Byly závody, odevzdávala jsem. Zase jsem to zvládla. Nechápu jak. Od Víta jsem dostala tři tulipány. Byl sraz ze základky. Skoro všichni mi gratulovali, jak se mám, že má krásný dlouhodobý vztah. Usmívala jsem se na všechny strany. Věděla jsem o hromadě problémů, ale prý byly jen moje. Nedokázala jsem o nich mluvit, řešit je. Jen jsem se tupě usmívala. A psala si tu a tam a Alfem. Občas jsem ho potkala. Nadšeně ho zdravila. Jenže on to nějak neopětoval. Radek mi půjčil foťák. Sony Alfu 100.
Den před závodama jsem zahlédla že Alenka Víta oslovuje "lásko". Hrozně mě to vzalo. A nedokázala jsem říct slovo. Uklízela jsem Katčiny vlasy. A hrozně mě to bralo. Ale nedokázala jsem říct slovo. Nedokázala jsem se vnucovat. Přišlo mi, že se vnucuju už přespříliš. Začala jsem utíkat ven. Kamkoliv. Za kýmkoliv, kdo mě bude poslouchat a nebude mi kecat.

Červen

Zlomy..šli jsme s Alfem a jedním kámošem z koleje na Slavnost Lip. Pak do Aera. Byli jsme na koncertě Trombeniků. S Alfem a Vítem. Byl tehdy divný. Alf. A já do něj začala rýpat, co se děje. Co ho žere.
S Peťou jsem šla na jedno zlomový pivo. Přinesli mi ho v ruplým pullitru. Povídali sme si. Rozcházel se s holkou. Nedokázala jsem si představit, že bych něco takovýho musela řešit. Zdávaly se mi sny, že mě Vít s nějakou holkou podvádí. že jí nosí kytky a objímá ji. Toho večera přišel do té hospody Vít a jeho kamarádi. Všechny co tam byli jsem vyfotila. Všechny kromě Víta. Jen výjimečně se nechal ode mě vyfotit a já ho chtěla fotit tak moc. Líbil se mi. Mrzelo mě, že od kohokoliv jinýho, mu to nevadí. Že se na společných fotkách tady z koleje, když u toho nejsem usmívá. A že u focení nesalutuje jako dement. Toho večera jsem to nadobro vzdala.
Navíc jsem měla pocit že mi hráblo. Šla jsem sama s Alfem do Botanický zahrady v Troji. Pokecali sme si. Psal mi zvláštní SMSky. Jen tak. Nebylo v nich nic závažnýho. Jen byly divný.

Červenec

Zdál se mi sen. Že jsem se s Vítem rozešla já. Hrozně se mi v tom snu ulevilo. Ráno jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Snažila jsem se dát na rady Ivči a Čerta a to s Alfem přejít a neřešit. Nechat to zapadnout prachem. Nepodporovat. Investovat do Víta. S tím, že když mu dám najevo co mi vadí, že se to čase vyrovná, že se bude snažit. Možná by se i snažil. Jo. Měl velkou snahu. Koupil mi k narozeninám obří kytici růží. Udělal mi spoustu chlebíčků. Fakt si s tím vyhrál. Koupil mi roztomilý dárky. Ale to že mě tu nechal..že se zase opakoval scénář, ky si sám sám já sám něco vymyslí a když už s tím nemůžu hnout, mi řekne, však si mohla taky..to mě dorazilo. Mnoho kapek..a pak přišla ta poslední. Já byla jinde.
A pak jsem navíc byla v šoku. V transu. Ze dne na den mi Vít jakoby umřel. Zmizel. Zůstala prázdná polička, prázdný stůl, prázdná židle, prázdná postel. Zvadlý růže, tak jak je tam postavil. Musela jsem to všechno přerovnat, přetřít. A stejně mi ho tu každá navrtaná polička připomíná. Připomínaj mi ho šňůry na prádlo. Připomíná mi ho, že když spím, mám hlavu tam, kde kdysi sedával. Vždycky si vzpomenu jak jsem si mu sedala na klín a on se mě ptal:"Jsi moje Jitka. Jsi moje?"
A to všechno je minulost. Sbohem.

Srpen

S Alfem jsme jeli na fenomenální výlet do Mnichova. Pak jsme jeli na SázavaFest, kde nás potkala první krize. Pak na Trutnov, kde jsem na něj žárlila. Srpen a festivaly. Poprvé jsem ho ukázala našim. Táta byl asi rád. Z Víta už prý nadšený nebyl.
Strašně jsem zhubla a líbilo se mi to.
S kámoškou jsme spálily skoro celou starou kuchyňskou linku.

Září

Další zážitky. Čítárna Unijazzu, výlet do Ádru, paintball. Měla jsem pocit, že žiju. Viděla jsem nový směr. Snažila jsem se neohlížet a možná mi to i docela šlo.
Jen mi trochu hrabalo ze samoty.

Říjen

Dostala jsem housenky a začala odchovávat motýly. Ujistila jsem se, že se chci vydat směrem památková péče a pracovat na tom, abych v tomhle oboru něčeho dosáhla. Jen bych nesměla být tak líná.
Vzala jsem Honzu domů. Ukázala jsem ho i babičce. Harry ho už znal. Udělala jsem druhý státnice.

Listopad

Honza mě vzal k sobě domů do Ostravy. Nosila jsem barevný punčochy a modrou sukni. Koupila jsem si foťák a dost drahej mobil. Tak jsem pak málem žrala starý rohlíky. Makala jsem do školy, neměla moc času a zároveň, když to šlo, věnovala jsem se Honzovi. (Divný..i tak jsem vlastě skoro všechno stihla.)

Prosinec

Říkám si, že kdyby byl paralelní vesmír, tak jsem tam už několkrát mrtvá. V paralelním vesmíru je mrtvej i můj bratr, kterej se chtěl na Štědrý den nechat umrznout v autě. No přežil, takže v rámci možností jsme tento svátek komerce radostně oslavili.
Koupila jsem si rybu a vylíhla se mi nová generace housenek.

Bilancovala jsem hrozně dlouho. Plakala. Litovala..nevěděla. Pak jsem došla jen k jedný věci. Že jestli se nepohnu, přijdu o všechno. A tak jsem nahodila úsměv a pláču jen když je tma a nikdo mě nevidí. A ty intervaly, kdy mám potřebu brečet se prodlužují. Až zmizím z koleje, myslím, že zmizí docela.

Tak tedy vše nejlepší do nového roku.