Věřit či nevěřit?

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

Co mě ale odrazuje na druhý straně, je i totální nezájem. Může mi psát, že "jsem krásná" a že "dal štátnice za A :-*", ale když je to poslední zpráva za tři dny? A když to zase začíná bejt pravidlem? Jako u K. Nemá cenu dolejzat. Nemá cenu se snažit. Kdyby chtěl, tak si čas na pár stisků klávesnice najde. Neříkej mi, že jsem dorostla do věku, kdy už jsem na zprávy stará a že to dělaj jen kluci do 17 let věku!

Psala jsem to Xterovi, že Slovák to vlastně vyhrál. Zadarmo, bez výraznější snahy, má jednou za čas sex, nemusí nic řešit a já jsem tak blboučká, že mu to ani nevyčítám. Xter mi na to odpověděl, že si to myslí taky.

Nebaví mě, jak to je. Neříkám, že bysme si nutně měli psát každej den, ale když není ani Skype, ani zprávy, ani fotky, ani nic moc hezkýho... Řeší se jeho stres, ale ten můj ho nezajímá (Neměla bych být nespravedlivá..řekněme to jinak..ty moje stresy se nedostaly na přetřes). Chtěla jsem mu říct před týdnem něco hezkýho po Skypu...měla jsem skvělou náladu, protože mě něco napadlo..chtěla jsem mu to říct. Ale na Skype nebyl čas. Na seriál čas byl.

Otázka je, za jak dlouho to udělám. Mám to ještě zkoušet? Snažit se o něco? Nebo prostě být sama a panikařit ze samoty? Což se asi stejnak dávno děje.

Já nevím. Ani procházka mi dneska nepomohla. Ani injekce na pohotovosti, protože mě zase skolila migréna. Psala jsem mu o tom. Bez odezvy.

Zato mi vcelku nedávno napsal K. Popřál mi "Dobrou noc,a hezké sny". S hrubkou v interpunkci. Rozhodla jsem se nereagovat. Včera večer jsem mu cestou na pohotovost napsala, že pro něj mám nějaký CD. Psali sme si smsky asi do půlnoci. Zčásti proto, že mě operátor odměnil za prokázanou inteligenci a dal mi 3 dny SMS v síti zdarma za online dobití.

Neskutečně tristní. Jsem byla ráda za to, že mi píše alespoň on. Ležela jsem tu sama s kotětem, který je sice úžasný, olizuje mě, hladí packama po tváři (bez drápů!) a přede a spí vedle hlavy..ale je mi to strašně málo. Když se mě nedávno dotknul Xter ramenem, skoro jsem se lekla, jak je lidskej dotyk i příjemnej. Když jsem neviděla, že to byl doktorand, tak ani jeho dotyk mi nevadil. Pak jsem se zas naježila.

Je to v háji. Jen musím sama sebe nakopnout a říct si, že rozejít se po ICQ je legitimní. (A levnější.)

Anebo to odložím na 22.6. Až budu u oTc v Brně. Třeba.

A tak jsem aspoň rozfoukala pampelišku..

Jinak se mi docela daří. Odevzdala jsem poster s představením toho co zkoumám, školitelka mě i vcelku pochválila. Snažím se domluvit brigádu, teď bych měla dostat nějaký peníze za obrázky pro jaderný výzkumák. Není to zlý. Nemusely by mě trápit depky z migrény a možná i Slovenskej vykuk by se mi řešil s větším nadhledem. Zvažuju, jestli si zítra říct o antidepresiva, nebo to nějak ututlat. Hodím si korunou. Stejnak je to půl na půl. 

Půl času je mi zle, půl skvěle s růžovejma poníkama..