Stačí jen říct
A ten tvůj přítel..vy to teď máte nějak složitý?
..ehm..Můžeme popojet?
Tělo mě neposlouchalo. Lampy tu tam zhasly a nechaly mě napospas tmě a dešti. Aspoň to světlo. Světlo, kterým jsem se jako můra opájela v noční tramvaji nad chrnícím bezdomovcem. Přesně tohle jsem nechtěla. Vracet se z nějaký bezvýznamný sleziny v hospodě, sama, zmrzlá a promoklá. O to horší pocity, že jsem si sama zavřela bránu, když jsem P. zavolala a po větě - Teď už spím - řekla - V pohodě, já dojdu.
Ne, nedojdu.
Každý krok jsem přemáhala svoje tělo. Myšlenka by šla, ale nohy zdržovaly. Zdržovaly včera na bruslích, zdržovaly předevčírem cestou do práce. Zpomalený údy vyčerpanýho těla zdržují mysl, která nad otázkama jiných uvažuje realisticky, ale nad otázkama vlastního bytí jen dokola, jak zaseklý gramofon opakuje - Tak se třeba zabij, já už dál nejdu. Jenže to tělo, to tělo, který nechce chodit, se jakýmukoliv zranění brání.
Jak si jen urovnat myšlenky. Jak jen přenýst to, když se mě samotný chtělo brečet a nešlo to (a nejde to), se zbytkama sil jsem vyloudila úsměv a nabídla jsem mu uvaření večeře, s úsměvem. Protože přišel totálně vyčrpanej, psychicky i fyzicky. A co mám dělat, když po předání svý energie mi už nezbyla jiná, než na spánek. Zase o samotě.
Na druhou stranu..chápu, že řízení mýho osudu je konec konců šťastné. Od jednoho dávného známého jsem dostala vizi. Vizi, že tunu věcí zvládnu i sama. A moje mysl, ta která se snaží řídit už téměř nepoužitelný tělo, který kvůli tomu dnešnímu dešti sotva ovládá ruce, stále vidí naději. Že stačí jen říct. Jen říct a jsem z jedné věci venku. A stačí jen říct a jiná věc se rozjede.
Ale ta mysl, taky vidí rizika. A příběhy dalších holek, co nakonec zůstaly samy. Protože prostě nepřekously období, který zákonitě přijde po fázi nadšení, fázi bezuzdnýho sexu a sportovních výkonů a fázi opadnutí zájmu,
Co já vlastně chci? Křišťálová koule se teď rozbila snad úplně všem.
---
Sorry, myšlenky plynou, ruce pálí jako bys je polil kbelíkem ledový vody a P. spí ve vedlejší místnosti, už tuše, že zelenější barva mých očí slibuje jen špatné a ještě horší zítřky.
..ehm..Můžeme popojet?
Tělo mě neposlouchalo. Lampy tu tam zhasly a nechaly mě napospas tmě a dešti. Aspoň to světlo. Světlo, kterým jsem se jako můra opájela v noční tramvaji nad chrnícím bezdomovcem. Přesně tohle jsem nechtěla. Vracet se z nějaký bezvýznamný sleziny v hospodě, sama, zmrzlá a promoklá. O to horší pocity, že jsem si sama zavřela bránu, když jsem P. zavolala a po větě - Teď už spím - řekla - V pohodě, já dojdu.
Ne, nedojdu.
Každý krok jsem přemáhala svoje tělo. Myšlenka by šla, ale nohy zdržovaly. Zdržovaly včera na bruslích, zdržovaly předevčírem cestou do práce. Zpomalený údy vyčerpanýho těla zdržují mysl, která nad otázkama jiných uvažuje realisticky, ale nad otázkama vlastního bytí jen dokola, jak zaseklý gramofon opakuje - Tak se třeba zabij, já už dál nejdu. Jenže to tělo, to tělo, který nechce chodit, se jakýmukoliv zranění brání.
Jak si jen urovnat myšlenky. Jak jen přenýst to, když se mě samotný chtělo brečet a nešlo to (a nejde to), se zbytkama sil jsem vyloudila úsměv a nabídla jsem mu uvaření večeře, s úsměvem. Protože přišel totálně vyčrpanej, psychicky i fyzicky. A co mám dělat, když po předání svý energie mi už nezbyla jiná, než na spánek. Zase o samotě.
Na druhou stranu..chápu, že řízení mýho osudu je konec konců šťastné. Od jednoho dávného známého jsem dostala vizi. Vizi, že tunu věcí zvládnu i sama. A moje mysl, ta která se snaží řídit už téměř nepoužitelný tělo, který kvůli tomu dnešnímu dešti sotva ovládá ruce, stále vidí naději. Že stačí jen říct. Jen říct a jsem z jedné věci venku. A stačí jen říct a jiná věc se rozjede.
Ale ta mysl, taky vidí rizika. A příběhy dalších holek, co nakonec zůstaly samy. Protože prostě nepřekously období, který zákonitě přijde po fázi nadšení, fázi bezuzdnýho sexu a sportovních výkonů a fázi opadnutí zájmu,
Co já vlastně chci? Křišťálová koule se teď rozbila snad úplně všem.
---
Sorry, myšlenky plynou, ruce pálí jako bys je polil kbelíkem ledový vody a P. spí ve vedlejší místnosti, už tuše, že zelenější barva mých očí slibuje jen špatné a ještě horší zítřky.
Komentáře
Okomentovat