Přeji ti...

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

Do toho P. přišel s tím, že ideálně už zítra by odjel na další dovolenou. Na loď. Před časem jsem to schválila. Což o to, zabavím se tu. Jako vždycky. Jen si trochu víc než normálně začínám uvědomovat, že to přestává být celý v pořádku. Celý víkend jsem proseděla u počítače, zatímco on byl do 8-9 večer v práci. Ven jsme sice šli v pátek, ale skončilo to tak, že začal usínat a nechal mě tam se svým kolegou, ať se o mě postará. Jako mě s ním nechal dva týdny zpátky, kdy šel pracovat, a my šli na koncert ve Stromovce.

A víš co je blbý - mně to vlastně nevadilo. Pokecala jsem si se spoustou lidí, provětrala jsem se. 

My dva se furt bavíme o tom samým. Uprchlická krize, vojenský útoky, kde se vzal Islámskej stát a co bude k večeři. Na jednu stranu pohoda, OK. Zanotujeme si - můžou za to Hitler, frantíci a britové a k večeři bude pečený kuře. Na stranu druhou začínám jakousi omezenost komunikace a nedostatek vstupních podnětů brát jako riziko, že ustrnu a nebudu se schopná bavit s nikým dalším.

Třeba ta moje práce - chápu, že je to pro něj španělská (haha spíš česká) vesnice. Ale veškerý jeho zájem a podpora začínají a končí tím, že mě sprdne, že už zase čumím na Facebook a ať si dělám do školy.

Když je pryč, vlastně mi vyhovuje, že mám klid, protože jakmile přijde domů, vyžaduje pozornost. A to tak, že na mě vlastně pořád mluví, pouští si Beverly Hills a podobně. Mám to strašně těžký (ironie), rozumíš mi.

Vařím teplý večeře, peru prádlo, uklízím i jeho bordel a vynáším koš (po roce a něco co tu bydlíme pořád nedokáže odlišit klíček od popelnice, když ho s košem pro změnu vyšlu já). Baví mě, jak se chlapi prohlašujou za techničtější typy, ale pračku i myčku zvládnul zapnout jen párkrát a skoro abych pak pekla za odměnu slavnostní husu. Potud blbosti, ale chápej, že se snažím bojovat s tím, aby tu měl bezstarostný full servis a neviděl, že i to blbý vyndání prádla z pračky prostě stojí čas. A že prací prášek je fakt drahá sranda. Asi je to běžnej úděl normálních žen - do práce, druhá šichta doma a pak být ještě večer naladěná na hrátky a oblíknout si k tomu podpatky a sexy korzet.

Co mě však nakonec sere nejvíc, je to, že si začínám uvědomovat, nakolik jsem na něm vlastně závislá. Nevydělávám tolik co on, a nestačím mu v nárocích na dovolený, který on klade po tom, co je celý dny v práci.

V červnu vymyslel, že pojedeme do Řecka. Na motorce. V poho, že to zkusím. Jen zkusím proto, že když jsme vyrazili někdy v květnu na prodloužený víkend, skončila jsem s rozbolavěným močákem v Motole.
Má to trochu delší úvod. Na začátku tohohle června jsem narychlo vyrazila s kolegyní z práce do Berlína. Na výlet, který celý platil výrobce záchodů a dlaždiček. Za školení o novinkách, čím vykachlíkovat klientům koupelny a jaké jsou trendy ve splachování, jsem si užila čtyřhvězdičkový hotel a luxusní žrádlo. No..užila. Večeři jsem nedokázala pozřít, protože mě chytnuly žaludeční křeče. S vypětím všech sil jsem s úsměvem zvládla odvoz do Prahy a pak hned volala P., jestli by pro mě přijel, že je mi špatně. Zrovna byl poblíž, kde jsem čekala na tramvaj a přemlouval mě ať jdu do hospody, že tam má s někým sraz. Neměla jsem na to nejmenší náladu, bylo mi zle a řekla jsem že v poho, že jedu domů, lehnout si do postele. Horečka 39°C mě pak trochu zaskočila. Psala jsem mu, nereagoval. S vypětím posledních zbytků sil jsem si zavolala taxíka do nemocnice. Taxikář byl milej jen do okamžiku, než jsem vytasila dvoutisícovku. Že prej na to nemá zpátky a šel se mnou až na příjem, abych mu náhodou nezdrhla a počkal si, až si rozměním. Setřička mě seřvala co si myslím, že potřebuju jako první rozměnit rozměnit peníze a celá ta situace byla krajně nepříjemná. Fakt zážiteček. Ani nekomentuju to, že se pánovi točil taxametr i když stál na světlech. Čekala jsem, že v roce 2015 už budou věci na trochu jiný úrovni.

Na příjmu na mě byla sestřička hrozně hodná. Když se mě pak zeptala, jak mi je a oslovila mě Šmoulinko, málem jsem se rozbrečela. Ptali se, jestli na mě bude doma někdo čekat. Říkám jo, asi jo. Zavolala jsem si taxíka zpátky, Horečky jsem pak měla ještě asi týden, podle všech vyšetření mi ale nebylo vůbec nic.

A do týhle mizerie, kdy jsem byla vyřízená, bez peněz a s rozdělanými projekty v práci P. přišel s tím, že je už hrozně dlouho doma, že je to nuda, že chce odjet, že má do půlky srpna volno a že chce abych jela taky. Vyjednala jsem v práci měsíc dovolený a všechno narychlo zařizovala na odjezd. Další rána ale bylo prohlášení, že měsíc je málo, že to nestihneme. Když jsem se s tím svěřila druhýmu šéfovi v práci, málem mu vypadl rozžvýkaný oběd z pusy na stůl. Řekl, že klidně můžu na dýl, jenže já se tomu bránila, protože mi chyběly hlavně ty teze do školy. Smolila jsem je do rána před odjezdem a pak to prostě všechno nechala plavat. Udělali jsme kompromis - pojedu s ním jen do Soluně a odtud se vrátím domů dřív letadlem.

Výlet byl...musela jsem si zvyknout. Je to jiný režim a mě první asi dva týdny nepřišlo, že to jsem já. Viděla jsem se na tý motorce jakoby z nadhledu a jako bych byla někdo jiný. V noci, když jsme stanovali na nějaký opuštěný cestě, bála jsem se každýho šustnutí a zpomalujícího auta. On spal jako dudek a já měla vztek. Nevadilo mi, že se nekoupu a nosím ponožky několik dní po sobě. Vadil mi ten pocit nebezpečí. Nevěřila jsem, že to přežijeme bez úhony. Nevěřila jsem cizím lidem a zvířatům. Věř mi, zdivočelé psy na opuštěný polňačce, uprostřed noci, bys zažít nechtěl.

Ale jinak ano - zážitky to byly krásné. Sama na sebe jsem byla hrdá, že jsem se postupně zbavila strachu a nejistoty. Uvěřila jsem mu, že se s náma nevyseká. Přeci jen...v těch vedrech jsme už moc motorkářsky oblečení nebyli. 

Vrátila jsem se sama a všechno na mě nějak dolehlo. V práci rozdělaný projekty, i přes to, že jsem je předala, zůstaly tak jak byly. Na disertačku jsem s větší vervou šáhla až na začátku září a konec srpna se nesl v duchu 16 hodinových šichet, který jsem odnesla epesní migrénou a zvracením v 5 ráno. A víš co bylo smutný? Autorem jednoho z těch baráků, který jsem dělala, byl P. Udělal si návrh, slíbil mi před odjezdem, že s tím helfne, ale nakonec to dopadlo tak, že chvíli se mnou klikal v práci, pak to označil za ztrátu času a vypařil se.

Šéfovi to sousto tehdy málem vypadlo podruhý.

A víš co bylo nejsmutnější? Po těch mých rýsovačkách do 3 ráno, jsem měla s P. telefonát (byla jsem doma na festivalu a rýsovala po nocích tam), kdy mě seřval, že to tak trvalo, že jsme se na to v práci vykašlali a že za ty peníze, co od toho kluka, co si ten barák zadal, dostaneme,  jsme se teda mohli snažit jinak.

Vzmohla jsem se jen na tichý pláč v kuchyňce, při kterým mě načapala kolegyně, kterou jsem poprosila o mlčení. Zbytek festivalu jsem chodila víceméně jako usměvavý duch a hlavou se mi honily černý myšlenky. 

No, nevystihuje to situaci asi úplně přesně, nicméně tak nějak jsem se pokoušela tvářit.

Asi se pak nedivíš, že jsem mu odmítala brát telefony a jistou úlevu přineslo i to, že jsem telefon jednou zapomněla přes noc v kanclu. Byl klid. Vlezla jsem si doma do bazénu a nechala se nadnášet studenou vodou. Smíření?

Na onom festivalu se mi stala ještě jedna zvláštní věc. Všimla jsem si i dalších chlapů. Bylo to nasnadě, když je člověk chvilkově nešťastnej a zároveň tak nějak smířenej s tím, že si vybral, jak si vybral, že zvedne oči ze země. A všimla jsem si, že chlapi, co jsou vlastně strašně fajn, a co znám takovou dobu, už maj děti a jsou vlastně ještě víc fajn, než byli předtím.

A ti co je v těch 35-40 nemaj jsou nějakým způsobem vadní a chtěj se akorát pářit.

Jeden ten odětěný mi neustále píše, poslal mi telefonní číslo, ať mu zavolám jak mi dopadly ty teze a já jsem z toho konsternovaná. Co to doprčic je?

A druhý..druhý. Ten mi psal už loni. Je mu asi 40, má naprosto příšernou artikulaci a už loni si vybavuju, jak se mě snažil dotýkat. Měl to blbý, já jsem byla zcela uchvácená tehdejším předsedou poroty, kterýmu je 54, aktivně leze a mně to přišlo sexy.

Tenhleten pán, co to měl blbý, byl extrémně vytrvalý. Psal mi po celý rok a snažil se mě vytáhnout na pivo. Velmi rafnovaně jsem se čemukoliv vyhýbala, protože taktika naháněčů je jasná - přece bys se mnou nešla ven, kdyby tam něco nebylo. Pamatuju si to od Toma. A je to nejzásadnější důvod, proč jsem se mu už rok a půl neozvala. Ač ho mám jako kámoše moc ráda.

No..rok se s rokem sešel a my zas seděli u piva vedle sebe. Po druhým se osmělil a šáhl mi na stehno. V hlavě jsem měla otázku - je vadnej, že není ženatej, nebo co s ním je? A vzala jsem ho na túru večerem, kdy jsme skončili v klubu městskýho úřadu, kde byla partička kolegů s kytarama. Mezi lidma se ale pán vůbec nestyděl a objímal mě s ještě větší intenzitou, že si mě šéfová druhý den dobírala.

Během večera v jednu chvíli přitvrdil natolik, že jsem se musela zvednout a jít na vzduch.

Seděla jsem venku, podotýkám, že to byl ten den, kdy mě P. sprdl po telefonu a já to brala tak, že mi vyčítá jak málo se snažím a mizerně pracuju. Seděla jsem venku a hledala klid. Klid od lidí, od nevyžádaných doteků. Klid u někoho, kdo se mnou jednal za všech okolností hezky a slušně.

Dívala jsem se na měsíc a napsala Xterovi. Svoje nejčistší vyznání náklonnosti. Náklonnosti, která nevyžaduje bezmeznou oddanost anebo lásku. Odpověď přišla hned a byla obdobně milá. V hlavě jsem měla najednou jasno. Vrátila jsem se mezi lidi. S jasnou hlavou, i když opilá. Naháněče jsem po ještě jednom pivu, když už se mi začal dobývat na zátylek, vytáhla ven. Odmítla jsem, jít se s ním projít a odmítla jsem veškeré nabídky co padly. Snažil se mě objímat. Překvapila mě dychtivost a neuvěřitelně tuhá erekce, kterou jsem cítila na stehně. Nedokázala bych v tu chvíli vyjádřit vděk k barmanovi, který chtěl jít ven na cigáro spolu s dalšími a jen co vykoukl ven, řekl:"Aha..tak nepudeme, až za chvíli!! Jdeme na panáka.."

Na tom pánovi mě baví jedna věc. Když jsem si ho později proklepla, zjistila jsem, že žije s krásnou paní a když jsem si s ním poslední dobou psala, zdál se mi velmi odvážný. Předevčírem jsem s ním šla na kafe.

Hnala mě tam zvědavost. Ale přišel mi velmi zaražený a z pusy na rozloučenou byl tak mimo, že se paní, co procházela kolem, zastavila a dívala se na něj jak na blázna.

A já v sobě cítila..nic. Jen chlad. Úplně stejný chlad, jako dnes v noci, kdy jsem nemohla spát. Chlad ,kdy mi došlo, že přání našeho pana moderátora, když se se mnou loučil, možná zůstane nenaplněný. Víš co mi přál?

Abych za rok byla šťastná s tím samým člověkem a těhotná. Nebo alespoň trochu těhotná. On už totiž ví, že dřív nebo později je právě tohle to, o co tu na celém světě a v životě vážně jde. Jenomže mně zbyl jen ten smířený úsměv a zadržovala jsem slzy. Protože mi začíná docházet..že to jak jsem se smála holkám, co melou něco o ujíždějícím vlaku, bylo značně krátkozraký posmívání.