Tak se sakra rozepiš
Trvanlivost psacího bloku překvapuje mě samotnou. Prostě ven nic nejde. Překvapivě jsem se ani s ničím moc nesvěřovala v osobní rovině. Zvláštní. Jako by mě mluvit i psát přestalo bavit zároveň.
Do mobilu jsem si udělala pár poznámek. Jedna byla na téma - když to není komu říct.
O tom, kdo mi už kolikrát sebral iluze. O lásce. O citu, který kdekdo rozebírá. Zkušenost, jejíž jediné prožití dává kdekomu patent na udělování rad a psaní jakéhokoliv textu.
Poslední rok jsem se hodně věnovala přemýšlení. O posledních přátelstvích, která se mě ještě drží. A jakou mám radost, když se mi ti lidé ozvou sami od sebe. O tom, jak každého z těch lidí, co mi z těch hald známých zůstali, mám tolik ráda a každého pro něco jiného. Že tu a tam vidím v jednání chyby, které beru jako jejich součást, která mě baví. Vidím dokonalost i nedokonalost.
Přemýšlela jsem, jak hluboké citové vazby mě vážou k některým mužům, kterých bych se asi měla vzdát, nevídat je, ale nechci to udělat. A jak zajímavý vztah mám třeba ke svému šéfovi. Mohl bys to nazvat platonickou láskou. Jenže je v tom spíš něco jako bezmezný obdiv, který se nedá nikomu otevřeně přiznat.
Překvapilo mě, jak zvláštní druh přátelství mám s Xterem. Budeš se smát, ale dvakrát se mě zeptal, jestli si ho vezmu. Bylo to v legraci. Prý jen z 50% vážně.
Když jsem začala o těch iluzích - ty první mi sebrala babička s dědou. Když se krátce po zlaté svatbě málem navzájem zabili a dědeček se pak s velkou pompou odstěhoval do domova důchodců, protože zjistil, že s tou ženskou už nevydrží už ani minutu.
A pak, když jsem si všimla, jak moc se v některých aspektech podobám svojí matce. Po všech těch letech bojů, různých fázích pubertální nenávisti a opovrhování, které asi bylo nutné k tomu, abych se zvládla osamostatnit (což mi nepřijde fér, osamostatnit se znamenalo ztratit zázemí domova, můj pokojíček je zrušenej; pokojíčky mých bratru (sic!) čtyřicetiletých bratrů jsou stejný jako bejvaly a oni si v nich spokojeně vegetí a nikdo je nenutí nikam odvážet jejich majetek).
Mojí matky si vážím. Proto jsem byla zcela zdrcená provalenou nevěrou svého otce, kterou řešila úplně stejně jako já. Neřešila ji.
Až do bodu, kdy se ozval nějaký chytrák a ona musela veřejně zaujmout nějaké stanovisko.
Ta situace mi přišla absurdní. Moji rodiče. Na stará kolena? Tati?
Jenže většina těch mých prožitých zkušeností mi nedovolila nikoho nijak odsoudit. Možná se mi povedlo pochopit pár věcí, co jsou ve mně. Z obou.
Ale taky mi to sebralo poslední iluze. Naši se nerozvedou. Řešili to a vyřešili. Dostala jsem se však do situace, kdy jsem svojí mámě dávala rady a mírnila vztek, který se obracel proti všem těm, "kteří to věděli".
O tom, co mi P. provedl minulé léto jsem řekla jen těm nejbližším a vypsala na blog, Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. Bylo to zjištění ne tak o záletu, jako spíš o touze po záletu. Má to jeden drobný aspekt. Ta forma komunikace o které jsem se dozvěděla, byla značně jednostranná. takřka souběžně s tím jsem zažila to samé. Akorát jsem byla v roli uháněné. A jsem doteď. Došlo to až do fáze, kdy jsem dotyčného musela zablokovat. Do určité chvíle jsem si z toho ještě zvládla dělat legraci. A to i před P. Pak to překročilo mez a rozhodla jsem se veškerou komunikaci zcela utnout.
---
S P jsme stále spolu. To na úvod. Mám ho moc ráda. Někde vzadu zůstal svítit drobný varovný majáček. Občas zabliká a já nikdy nevím, jak moc je to poplašná zpráva na základě předchozích zkušeností a nakolik je to šestý smysl.
Jestli to chceš vědět - nakonec jsem to na něj vybalila. Že vím, že s jinou dámou byli venku a já to neměla vědět.
Nepopřel to, jen se mi snažil vysvětlit, že je to jeho kamarádka. Vysvětloval mi, co ke mně cítí. A o co tam šlo.
Nakonec jsem to nějak nechala být a udělala kolem sebe vlnu, že mě zná kdekdo, a vždycky se mi ledasco donese. Zalavírováno. Do ztracena...
---
Loni na Vánoce jsem si přála, abysme u letošního štědrovečerního stolu byli 3. Splnilo se to. V dubnu jsme si v útulku (po dlouhých diskuzích, někdy i dost vypjatých), vybrali šedou kočičku. Ještě pořád nemá jméno.
---
Napadlo tě, že chci děti? Oslavila jsem třicetiny. Musela jsem se teď pousmát, protože mi hlavou proletěl zběžný výčet věcí, které jsem doufala, že v tuhle dobu budu mít.
Je sranda, jak se ve mně pere touha po dětech a strašná obava ze závislosti na tom druhém. Je to věc, kterou podle mě leckterý muž plně nepochopí. Zamrzelo mě, když jsem s P. začala tohle téma řešit - protože ta touha je děsivá a on mi na to opáčil, že mu přijde že tím chci vyřešit svoje dilema, co budu dál dělat. Jakou práci budu dělat po doktorátu.
Nevzmohla jsem se na slovo, protože mi to přišlo jako podpásovka. Je to nepřenositelná zkušenost, chtít zároveň dítě a zároveň ho nechtít, protože se spousta věcí rozjíždí. Že všechno úsilí přijde nazmar a za několik let budu začínat od nuly. A to i při vší dobré vůli, kdybych se rozhodla něco dělat i během kojení a praní plínek. Nevím, jak mu zprostředkovat pocit, kdy vím, že moje tělo mladší nebude a kdy zároveň mám hluboký pochyby po tom, jestli zvládnu na čas být na někom z větší části závislá. On v tom vidí, že se na něj chci pověsit, že by mě stejně musel živit, ale já v tom vidím ještě jednu věc. Že kdyby to nechtěl, měl mě nechat jít už v době, kdy se poohlížel po jiné samičce a neblokovat mě.
Tuhle věc jsem v sobě ještě nějak neutřídila. A nevím jak s ní naložit.
---
Minulý týden jsem se na sebe dívala do zrcadla v nějaké zakouřené putice a napadlo mě, že kdybych měla stroj času, jela bych se podívat za svým mladším já a povzbudila bych ho. Vlastně by mě taková konfrontace dost pobavila. Alespoň bych jí vysvětlila důležitost základní báze pod make-up. Nebo tak něco,
A zároveň mě napadlo, co by starší a zkušenější já, přijelo z budoucnosti poradit mně.
Do mobilu jsem si udělala pár poznámek. Jedna byla na téma - když to není komu říct.
O tom, kdo mi už kolikrát sebral iluze. O lásce. O citu, který kdekdo rozebírá. Zkušenost, jejíž jediné prožití dává kdekomu patent na udělování rad a psaní jakéhokoliv textu.
Poslední rok jsem se hodně věnovala přemýšlení. O posledních přátelstvích, která se mě ještě drží. A jakou mám radost, když se mi ti lidé ozvou sami od sebe. O tom, jak každého z těch lidí, co mi z těch hald známých zůstali, mám tolik ráda a každého pro něco jiného. Že tu a tam vidím v jednání chyby, které beru jako jejich součást, která mě baví. Vidím dokonalost i nedokonalost.
Přemýšlela jsem, jak hluboké citové vazby mě vážou k některým mužům, kterých bych se asi měla vzdát, nevídat je, ale nechci to udělat. A jak zajímavý vztah mám třeba ke svému šéfovi. Mohl bys to nazvat platonickou láskou. Jenže je v tom spíš něco jako bezmezný obdiv, který se nedá nikomu otevřeně přiznat.
Překvapilo mě, jak zvláštní druh přátelství mám s Xterem. Budeš se smát, ale dvakrát se mě zeptal, jestli si ho vezmu. Bylo to v legraci. Prý jen z 50% vážně.
Když jsem začala o těch iluzích - ty první mi sebrala babička s dědou. Když se krátce po zlaté svatbě málem navzájem zabili a dědeček se pak s velkou pompou odstěhoval do domova důchodců, protože zjistil, že s tou ženskou už nevydrží už ani minutu.
A pak, když jsem si všimla, jak moc se v některých aspektech podobám svojí matce. Po všech těch letech bojů, různých fázích pubertální nenávisti a opovrhování, které asi bylo nutné k tomu, abych se zvládla osamostatnit (což mi nepřijde fér, osamostatnit se znamenalo ztratit zázemí domova, můj pokojíček je zrušenej; pokojíčky mých bratru (sic!) čtyřicetiletých bratrů jsou stejný jako bejvaly a oni si v nich spokojeně vegetí a nikdo je nenutí nikam odvážet jejich majetek).
Mojí matky si vážím. Proto jsem byla zcela zdrcená provalenou nevěrou svého otce, kterou řešila úplně stejně jako já. Neřešila ji.
Až do bodu, kdy se ozval nějaký chytrák a ona musela veřejně zaujmout nějaké stanovisko.
Ta situace mi přišla absurdní. Moji rodiče. Na stará kolena? Tati?
Jenže většina těch mých prožitých zkušeností mi nedovolila nikoho nijak odsoudit. Možná se mi povedlo pochopit pár věcí, co jsou ve mně. Z obou.
Ale taky mi to sebralo poslední iluze. Naši se nerozvedou. Řešili to a vyřešili. Dostala jsem se však do situace, kdy jsem svojí mámě dávala rady a mírnila vztek, který se obracel proti všem těm, "kteří to věděli".
O tom, co mi P. provedl minulé léto jsem řekla jen těm nejbližším a vypsala na blog, Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. Bylo to zjištění ne tak o záletu, jako spíš o touze po záletu. Má to jeden drobný aspekt. Ta forma komunikace o které jsem se dozvěděla, byla značně jednostranná. takřka souběžně s tím jsem zažila to samé. Akorát jsem byla v roli uháněné. A jsem doteď. Došlo to až do fáze, kdy jsem dotyčného musela zablokovat. Do určité chvíle jsem si z toho ještě zvládla dělat legraci. A to i před P. Pak to překročilo mez a rozhodla jsem se veškerou komunikaci zcela utnout.
---
S P jsme stále spolu. To na úvod. Mám ho moc ráda. Někde vzadu zůstal svítit drobný varovný majáček. Občas zabliká a já nikdy nevím, jak moc je to poplašná zpráva na základě předchozích zkušeností a nakolik je to šestý smysl.
Jestli to chceš vědět - nakonec jsem to na něj vybalila. Že vím, že s jinou dámou byli venku a já to neměla vědět.
Nepopřel to, jen se mi snažil vysvětlit, že je to jeho kamarádka. Vysvětloval mi, co ke mně cítí. A o co tam šlo.
Nakonec jsem to nějak nechala být a udělala kolem sebe vlnu, že mě zná kdekdo, a vždycky se mi ledasco donese. Zalavírováno. Do ztracena...
---
Loni na Vánoce jsem si přála, abysme u letošního štědrovečerního stolu byli 3. Splnilo se to. V dubnu jsme si v útulku (po dlouhých diskuzích, někdy i dost vypjatých), vybrali šedou kočičku. Ještě pořád nemá jméno.
---
Napadlo tě, že chci děti? Oslavila jsem třicetiny. Musela jsem se teď pousmát, protože mi hlavou proletěl zběžný výčet věcí, které jsem doufala, že v tuhle dobu budu mít.
Je sranda, jak se ve mně pere touha po dětech a strašná obava ze závislosti na tom druhém. Je to věc, kterou podle mě leckterý muž plně nepochopí. Zamrzelo mě, když jsem s P. začala tohle téma řešit - protože ta touha je děsivá a on mi na to opáčil, že mu přijde že tím chci vyřešit svoje dilema, co budu dál dělat. Jakou práci budu dělat po doktorátu.
Nevzmohla jsem se na slovo, protože mi to přišlo jako podpásovka. Je to nepřenositelná zkušenost, chtít zároveň dítě a zároveň ho nechtít, protože se spousta věcí rozjíždí. Že všechno úsilí přijde nazmar a za několik let budu začínat od nuly. A to i při vší dobré vůli, kdybych se rozhodla něco dělat i během kojení a praní plínek. Nevím, jak mu zprostředkovat pocit, kdy vím, že moje tělo mladší nebude a kdy zároveň mám hluboký pochyby po tom, jestli zvládnu na čas být na někom z větší části závislá. On v tom vidí, že se na něj chci pověsit, že by mě stejně musel živit, ale já v tom vidím ještě jednu věc. Že kdyby to nechtěl, měl mě nechat jít už v době, kdy se poohlížel po jiné samičce a neblokovat mě.
Tuhle věc jsem v sobě ještě nějak neutřídila. A nevím jak s ní naložit.
---
Minulý týden jsem se na sebe dívala do zrcadla v nějaké zakouřené putice a napadlo mě, že kdybych měla stroj času, jela bych se podívat za svým mladším já a povzbudila bych ho. Vlastně by mě taková konfrontace dost pobavila. Alespoň bych jí vysvětlila důležitost základní báze pod make-up. Nebo tak něco,
A zároveň mě napadlo, co by starší a zkušenější já, přijelo z budoucnosti poradit mně.
Komentáře
Okomentovat