Nouzový režim
Kolik bolesti vydrží srdce? Zahojí se někdy? Jde opravit rozbitý zrcadlo? Je možný pár větama zničit zbytek života? Sobě?
Byt je z poloviny prázdný. Moje srdce taky. Přišlo něco, co jsem nečekala. Běh událostí roztočil kola. Sázka na vše byla podána. Bylo to jako koukat na kuličku na ruletě. Vsazena černá 11. Padla černá. Nula. Doskákala na místo a já viděla, že vše vsazené mizí ve chřtánu prázdna.
První skok byl, když K.M. po mém drogovém zážitku otevřel brány, za které jsem nechtěla vidět. O pár týdnů později mu kolem půlnoci volala kamarádka, že "něco shání" a on jí to sehnal. O týden později se mi pochlubil, že si tím přivydělal. V tu dobu byl už P. pryč. Přišlo neuvěřitelný zoufalství. Věci nejsou, jak se zdají. Tohle není subjektivně špatně jako:"Neříká mi tak často, že mě má rád", "Smrdí mu nohy.", "Nerozumím si s jeho matkou.". Tohle je špatně objektivně.
Lina, kolegyně v práci, se kterou si rozumím, mi řekla, že se jí nezdál na první pohled. No jo. Jinak je to hodnej kluk. Když spal, omlouvala jsem se mu. Ublížím ti. A ty to nebudeš chápat.
Týden po odstěhování P. mi zavolala bytná, že zvyšuje nájem o 4 tisíce.
V pátek jsem zažila znásilnění kamarádem. Nevím jak se to stalo, ale pamatuju si, jak jsem si zoufale snažila udržet kalhotky tam kde byly a on byl silnější. A byl hnusný. Alespoň to netrvalo dlouho. Připadala jsem si špinavá. Zneužitá. Blbá. Překonala jsem několik dveří, přelezla jsem plot a utekla do tmy.
Píšu si s P. a vídám se s ním. A každé setkání je strašná rána. Strašně to bolí. Tak moc, že se z toho začínám hroutit v práci. Spojilo se mi vše. Samota, existenciální starosti, zlomená duše, strach a strašný smutek. Nemít vůbec žádnou naději, tak asi nějak vím co dělat. Ale já mám naději. Jenže ta je jako sůl v ráně. Jen je to všechno horší. Beznaděj by mě možná posunula. Takhle tápu. Nevím co bude. Vrátíme se k sobě? Neměla jsem být ohebnější? Není klíč k manželství překousnout nepřekousnutelný? Když mě poslouchala Katrin, tvářila se zděšeně.
Na ruce nový jizvy, vyděšená kočka se o mě otírala, když jsem se dusila. Samota. Prázdnej byt. Žádná budoucnost. Cigarety. Alkohol. A bída. Tušila jsem, že to bude těžký, táhnout nájem sama, ale nečekala jsem, že to bude ještě těžší a dražší.
A pořád nějak funguju. Vstanu, jdu do práce, řeším věci, s úsměvem, byť nuceným. Jen nevím co dál.
Teď to vážně nevím. Nouzový režim. Vakuum.
Byt je z poloviny prázdný. Moje srdce taky. Přišlo něco, co jsem nečekala. Běh událostí roztočil kola. Sázka na vše byla podána. Bylo to jako koukat na kuličku na ruletě. Vsazena černá 11. Padla černá. Nula. Doskákala na místo a já viděla, že vše vsazené mizí ve chřtánu prázdna.
První skok byl, když K.M. po mém drogovém zážitku otevřel brány, za které jsem nechtěla vidět. O pár týdnů později mu kolem půlnoci volala kamarádka, že "něco shání" a on jí to sehnal. O týden později se mi pochlubil, že si tím přivydělal. V tu dobu byl už P. pryč. Přišlo neuvěřitelný zoufalství. Věci nejsou, jak se zdají. Tohle není subjektivně špatně jako:"Neříká mi tak často, že mě má rád", "Smrdí mu nohy.", "Nerozumím si s jeho matkou.". Tohle je špatně objektivně.
Lina, kolegyně v práci, se kterou si rozumím, mi řekla, že se jí nezdál na první pohled. No jo. Jinak je to hodnej kluk. Když spal, omlouvala jsem se mu. Ublížím ti. A ty to nebudeš chápat.
Týden po odstěhování P. mi zavolala bytná, že zvyšuje nájem o 4 tisíce.
V pátek jsem zažila znásilnění kamarádem. Nevím jak se to stalo, ale pamatuju si, jak jsem si zoufale snažila udržet kalhotky tam kde byly a on byl silnější. A byl hnusný. Alespoň to netrvalo dlouho. Připadala jsem si špinavá. Zneužitá. Blbá. Překonala jsem několik dveří, přelezla jsem plot a utekla do tmy.
Píšu si s P. a vídám se s ním. A každé setkání je strašná rána. Strašně to bolí. Tak moc, že se z toho začínám hroutit v práci. Spojilo se mi vše. Samota, existenciální starosti, zlomená duše, strach a strašný smutek. Nemít vůbec žádnou naději, tak asi nějak vím co dělat. Ale já mám naději. Jenže ta je jako sůl v ráně. Jen je to všechno horší. Beznaděj by mě možná posunula. Takhle tápu. Nevím co bude. Vrátíme se k sobě? Neměla jsem být ohebnější? Není klíč k manželství překousnout nepřekousnutelný? Když mě poslouchala Katrin, tvářila se zděšeně.
Na ruce nový jizvy, vyděšená kočka se o mě otírala, když jsem se dusila. Samota. Prázdnej byt. Žádná budoucnost. Cigarety. Alkohol. A bída. Tušila jsem, že to bude těžký, táhnout nájem sama, ale nečekala jsem, že to bude ještě těžší a dražší.
A pořád nějak funguju. Vstanu, jdu do práce, řeším věci, s úsměvem, byť nuceným. Jen nevím co dál.
Teď to vážně nevím. Nouzový režim. Vakuum.
Co jiný byt? To bych řešila asi jako první, páč člověk bydlet musí a 4 tisíce jsou teda pálka, ostatní věci budou chtít asi nějaký odstup, drogy a chlast nic nevyřeší, jen to zhoršují, s P. jsi byla evidentně nespokojená delší dobu, já jsem teď přes dva roky sama bez partnera a zní to možná šíleně, ale konečně začínám fungovat trochu víc pohodově..
OdpovědětVymazatMně by šlo o to mít rodinu, pohodový fungování stejně neumím. Je to teď dost v píči...vždycky přijde taková chvilková úleva a vzápětí se zase propadnu. Tolik slz...
OdpovědětVymazatYit