Pár malých bolestí

Nechápu, co mě tak na Junovi bolí. Že jsem si prožila rozchod a v něm další dva? Že jsem měla pocit promarněný šance? Že jsem našla sebe, kterou bych chtěla být, ale nikdy nebudu, protože jsme prostě jiní? Že se se mnou rozešel v okamžiku, kdy jsem na něm neviděla jedinou chybu? Že se se mnou rozešel, protože posledních x let jsem košem dávala především a jenom já? Že je se mnou stále v kontaktu, protože je to "příliš hodnej kluk"?



Potřebovala bych si srovnat myšlenky. Srovnat si život. Nedělní zneužití methylenedioxy­methamphetaminu zanechalo následky v podobě rozbouřenýho žaludku a horeček. Posunutý vnímání ale trochu zůstalo. Rozšířil se mi obzor, řekla bych že dobrým směrem, ačkoliv svýho zásobovače Toma zase nenávidím o trochu víc, protože si myslím, že to měl být způsob, jak mě dostat do postele. Nepovedlo se. Můj druhý drogový exces, tentokrát se zničujícími následky pro celý tělo. Ještě dnes se mě držela svalová bolest a křeče.

P. mi probodl srdce.

K.M. mě objal tak silně, že málem vrátil všechny střepy mojí duše na svý místo.

Sex s Etienem byl tak drsný, že jsem se mu později bála zavolat.
Vyslechla jsem si od jeho kamarádů tak strašný věci, že ho ale už nikdy nechci vidět. Nezastal se mě, když se do mě naváželi. Ničí se kvůli mě. Pije. A boří se mu jeho vztahy.

Popovídala jsem si mnoha úplně cizími lidmi o osobním životě. Náhodná rande z Tinderu. Paradoxně nejvíc jsem toho zjistila během těch setkání sama o sobě. Kolikrát to byla setkání velmi příjemná...ale co ti net a fotky nenahradí - chemii nebo dojem z tělesné stavby. Vůni. Gesta. Intonaci. Pohled. Hloubku hlasu. Velkorysost. Až osobně poznáš, jestli hledá prostě kohokoliv, protože je zoufalý ze samoty.
Vzpomínám si, jak mi K.M. voněl. Jak mi voní P.  Jak jsem se nemohla nabažit polštáře. Všímám si od té doby, že jsou mraky nádherných mužů, a že za některými bych táhla jako háravá fena.
Tinder jsem zase smazala. Není to pro mě.

Čím mi P. probodl srdce? Neřekla jsem mu o randění. Neřekla jsem mu o Junovi. Nemohla jsem. On se mi pochlubil. O tom jak má účet, jak s těma holkama byl venku, jak ho ta jedna chce...
Že hledá mladší holku, než jsem já. Že plánuje odjet někam do zahraničí pracovat. Řekl mi to na výletě, který jsem zosnovala po pár pokusech se nějak udobřit, nebo co...
Seděla jsem na židli před restaurací u břehu moře a cítila jak mi přes hruď a břicho teče krev. Slyšela jsem jak kapky krve pleskají o zem. Jeho i šum Osla jsem slyšela z dálky. Jen já a moje zlomený srdce. Vrací mi to. Vstala jsem a myslela, že každou chvíli upadnu. Řekla jsem mu k tomu svoje.

Teď se o mě postaral, když jsem byla nemocná. Snaží se, asi mě má i moc rád. Vídáme se. Ale tehdy jsem vykrvácela a zůstal stín. Stín s infekcí celého těla, kterou vyléčila antibiotika. Ale ta polámaná duše, která se zvládá jen dívat a chápe, že teď nemůže nic nabídnout ani nic požadovat, je na tom pořád nějak stejně.

Nechci s nikým spát, protože mám strach. Bojím se říct definitivně P. ano, protože mám taky strach. Nechala jsem otevřená vrátka a nevím co dál. A on to zjevně neví taky. Dokonce mi to i řekl.
Zablokovala jsem ho..a on mi přes to všechno pořád psal. Žádal dokola o přátelství, posílal dokola zprávy. A jakmile jsem polevila, přišel mi jako kočka, která neví jestli teda má jít dovnitř nebo zůstat venku...