Primavera
Seděla jsem na gauči v malém bytě u Belárie a poslouchala prsty rozběhlé po klávesách malého elektrického piana. Hrál mi Primaveru. Hrál ji jen pro mě. S chybami, přesto dokonalou, krásnou skladbu.
Člověk si zvykne nakonec na všechno. Když jsem o něm před pár měsíci mluvila s kolegyní, říkám - mohla bych to mít tak jednoduché, ale pořád nevím...nevím jestli s ním být už napořád. V tu dobu jsem to netušila a díky P. jsem mu už jednou, na začátku léta, dala sbohem. On se nenechal odradit. Měla jsem ho stále v hlavě, ale potřebovala jsem být sama...
Můj podzim se nesl v podivném oparu drog, alkoholu, depresí a nemytého nádobí ve dřezu. Se světlými okamžiky stavů beztíže, propady pláče a záchvatů pořádkumilovnosti, aby se zase za týden objevila nová depka, prohloubená dojezdem.
Náhodná známost na jednu noc. Muž co na prvním rande vypije 12 piv. Muži co už nikdy nezavolají i když schůzka byla milá a příjemná. A muž co volá a píše stále. Co mě donutil změnit návyky, že se rozhlížím, než jdu z bytu. Že kukátkem zkoumám, zda je vzduch čistý a než vyjdu z domu, pozorně si prohlédnu okolí, jestli někde nečeká. Muž který mi na prahu nechával květiny a ve schránce srdceryvné vzkazy.
Sedím tu teď potmě, se strachem. Po dvou měsících klidu to začalo nanovo..zase tu byl. P.
Všichni mi radí ať už to řeším s policií. Jsem zoufalá, připadám si jako blázen a ten který mi tak krásně hrál Primaveru tu teď není. Kdyby P. přišel včera..mohl být klid. Vyřešil by ho. Přijde mi, že má řešení na vše. Jen se odpoutat z bloku emocí a uvěřit, že všichni na světe nejsou až takoví blázni. Že tohle je ono. Že jediná cesta, jak poznat, že se někomu dá věřit, je zkusit mu věřit.
Bláznovství...
Člověk si zvykne nakonec na všechno. Když jsem o něm před pár měsíci mluvila s kolegyní, říkám - mohla bych to mít tak jednoduché, ale pořád nevím...nevím jestli s ním být už napořád. V tu dobu jsem to netušila a díky P. jsem mu už jednou, na začátku léta, dala sbohem. On se nenechal odradit. Měla jsem ho stále v hlavě, ale potřebovala jsem být sama...
Můj podzim se nesl v podivném oparu drog, alkoholu, depresí a nemytého nádobí ve dřezu. Se světlými okamžiky stavů beztíže, propady pláče a záchvatů pořádkumilovnosti, aby se zase za týden objevila nová depka, prohloubená dojezdem.
Náhodná známost na jednu noc. Muž co na prvním rande vypije 12 piv. Muži co už nikdy nezavolají i když schůzka byla milá a příjemná. A muž co volá a píše stále. Co mě donutil změnit návyky, že se rozhlížím, než jdu z bytu. Že kukátkem zkoumám, zda je vzduch čistý a než vyjdu z domu, pozorně si prohlédnu okolí, jestli někde nečeká. Muž který mi na prahu nechával květiny a ve schránce srdceryvné vzkazy.
Sedím tu teď potmě, se strachem. Po dvou měsících klidu to začalo nanovo..zase tu byl. P.
Všichni mi radí ať už to řeším s policií. Jsem zoufalá, připadám si jako blázen a ten který mi tak krásně hrál Primaveru tu teď není. Kdyby P. přišel včera..mohl být klid. Vyřešil by ho. Přijde mi, že má řešení na vše. Jen se odpoutat z bloku emocí a uvěřit, že všichni na světe nejsou až takoví blázni. Že tohle je ono. Že jediná cesta, jak poznat, že se někomu dá věřit, je zkusit mu věřit.
Bláznovství...
Komentáře
Okomentovat