Klíč

Po Junovi mi zbyla v ruce jedna jediná věc, která mi každý den dokazovala, že ten krátký zázrak nebyl jen sen, ze kterého jsem se probudila. Byl to klíč od zámku, který mi dal, abych si ho vyměnila u pronajatého bytu na sídlišti, kam jsem se stěhovala po rozchodu s P.

Chtěla jsem mu ho vrátit, ale hluboko uvnitř vlastně ani ne. Těch pár týdnů s ním mělo obrovský dopad na celý můj další život natolik, že jsem si něco na památku chtěla nechat. Nakonec to byl důvod setkání po dvou a půl letech. V náručí jsem držela svou dceru a před domem, ve kterém jsem se stala majitelkou ideální poloviny bytu spolu s mužem, který mi kdysi hrál Primaveru od Ludovica Enaudi, jsme se přátelsky políbili na tvář, prohodili pár slov a já od něj dostala kartu k těm klíčům, takže mi už asi definitivně zůstanou. Dohodli jsme se, že mu za ně ušiju králíčka pro jeho dceru, která se narodí v březnu příštího roku. Cítila jsem štěstí. Za něj, ale i za sebe.

Každý den děkuji Bohu. A občas se přistihnu, že jsem nejen spokojená, ale i šťastná.

P. z mého života zmizel. Podala jsem na něj 8. března 2019 oznámení na policii.

Po sedmi letech jsem díky mému muži dokončila doktorát. Kvůli kovidu jsem neměla promoci, ale stejně bych na ni nemohla - ležela jsem v porodnici a doufala, že moje dcera bude brzy v pořádku... Ten papír mi muž donesl ze studijního v den kdy jsem porodila.

Nikdy bych nevěřila, že si v Praze koupím byť jen metr čtvereční bytu. Stalo se. Nechápu jak.

Víc jak rok jsem nesáhla na cigarety, neopila se, ani si nedala nic ostřejšího. Občas se mi zasteskne po starém životě, ale jen na chvíli. Spíš ve smyslu, že bych si dala víno a šla si zase do rána pokecat s Maxem, ale to věřím, že se zas někdy vrátí. Zatím jsem s ním a pivařskou bandou byla akorát vyvětrat kočárky. Většina je dávno otci několika dětí.

Happy end? Hele, já nekončím. I za tímhle co je, je spousta slz, malých proher, hádek do krve, strachu a bolesti. A možná občas budu chtít něco z toho urovnat na "papír".