Náklad

Pořád si říkám, že to nebylo tak zlé, jak to zlé být mohlo. Skoro se mi na to nechce vzpomínat. Asi nejvíc zabrala terapie sdílením. Řekla jsem svůj příběh tolikrát a tolika lidem, že už mě to vlastně moc netrápí.

Můj nádor byl nezhoubný. Do konce operace to ale nikdo nevěděl. Podepisovala jsem papír, kde se psaly strašné věci..odebereme uzliny, možná krční žílu, možná svaly na krku, nerv který hýbe hlavou.

Všichni říkali - je to 20 na 80, věříme, že je to spíše nezhoubné. Ranní vizita před operací byla dost jiná. Paní má buď to nebo to. Mezi sebou se baví úplně jinak. 

Dívala jsem se na svou dceru a říkala si - uvidím tě maturovat? Ta zhoubná varianta nemá moc možností léčby. 60% pacientů nepřežije 5 let, 80% nepřežije 15. Není to tím, že by hlavní skupinu pacientů tvořili lidé mezi 60 a 70 lety, kdy je 15 let krása. Bere to mladé. I slavné a bohaté. Třeba trenéra Barcelony. Není pomoci. 

Měla jsem ohromné štěstí na Š. Nezatracuj emimino. Ozvala se mi a podporovala mě na dálku. I ji před rokem někdo podpořil, když měla podobnou diagnózu. Taková štafeta, mezi námi ženami. 

Na sál jsem jela s pláčem a třesem rukou. Anestezioložka byla jako anděl. Přenesla mě myšlenkami do milovaných hor. Něco se mi zdálo, nebylo to zlé ani dobré. Takové normální. Probudila mě slova a pohled do ostrého světla operační lampy:"Tááák, dopadlo to dobře, udělali jsme ten zákrok co nejmenší, bylo to nezhoubný!" 

Byla jsem šťastná. Týden předtím jsem záviděla důchodcům, že se dožili stáří a vidí svá vnoučata. Hurá, i já možná umřu jako stará bába. A budu mít další dítě, určitě! Byla jsem tak šťastná, psala jsem to hned Jirkovi, ale neodpovídal. 

Ani moje máma. 

Po delší době přišla zpráva, že je rád a jestli vím rodné číslo naší holčičky. Napsala jsem mu ho a vůbec mi nedošlo proč ho chce. 

Za chvíli volal. Plakal mi do telefonu. 

Víš...jak šla tvoje máma s malou na procházku, tak když se vracely...rozplakal se. 

Zastavilo se mi srdce. To se neděje...srazilo je auto a jsou mrtvé...ne to...není možné... 

Plakal a pak říká - tak jak jsme vynášeli kočárek...tak E...ona...ona nám spadla...dál brečel. 

Hlavou mi zase proběhl ten nejčernější scénář. 

Rozbitá hlava, krvácení do mozku...z naší šikovné holčičky zůstala hadrová panenka.

Co se stalo..co se stalo?! Křičela jsem. 

Ona nám spadla a má zlomenou nohu.

Já na to a co hlava? 

On že hlava nic, že tohle je v pořádku. 

Ulevilo se mi, ale začala jsem hrozně ječet a podruhé ten den se třásla po celém těle. Můj křik přivolal hned čtyři sestry najednou. 

Plakat jsem nemohla. Rána po operaci vedle ucha a na krku jakékoliv grimasy zakazovala. Mým jediným lékem na bolest byly dva Paraleny. Nic víc, pokud jsem chtěla nadále kojit. 

Bude na trakci? 

Nesmíš ji nechat samotnou..

Prý ne, má jen dlahu. 

Přála jsem si, ať je to dobré. Ale nebylo. Trvala jsem na kontrolní diagnóze od někoho, komu na mojí holčičce bude záležet více, než přepracovanému lékaři na urgentním příjmu. A na té trakci na 12 dní skončila. 

Namísto toho, abych se hojila z operace, ze strachu a šetřila svoje vyčerpané tělo, jsem pečovala o holčičku, které doktoři žertem říkali netopýr a modlila se, ať je to dobré. 

Teď mi tu leze, vypadá spokojeně, ale čeká nás ještě mnoho kontrol a rentgenů, než bude možné říci, že to dopadlo dobře. 

Aby toho nebylo málo, v sobotu, tři dny poté co nás hospitalizovali, mi napsal známý, že mi posílá upřímnou soustrast, že mi zemřel táta. Nebyla to pravda, ale přečetla jsem si to v jednu ráno a v tu jednu volala mámě, co se stalo. Ten den jsem jí totiž nebrala celý den telefon. 

Prý - coby? 

A já - co táta. Je v pořádku? 

Sedí dole a kouká na televizi, proč? 

Byl to trochu divoký měsíc. Ale moje modlitby snad byly a budou vyslyšeny. Dlouho jsem necítila Boží sílu. Události posledních dní mě v ní však tak nějak zas o trochu víc utvrdily.