Cti otce svého...

 ...a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

Tak krásné přikázání. Spousta lidí ho chápe špatně. S dětmi jsem ho snad trochu pochopila. Pochopila, jak zlý ten špatný výklad může být.

Strašně dlouho jsem nic nenapsala..ani teď nevím, jestli to vůbec dopíšu. Překvapilo mě, jak těžké je manželství. První měsíce byly krásný obláček a ten kroužek na prstu přinášel radost a nějakou podivnou jistotu. Po nějaké době byl ten kousek kovu těžší než ty nejtěžší okovy. Ale manželství jako takové za to nemůže. Z něj se dá odejít.. Horší je, když máš to dítě. A pak ještě jedno.

Spousta šťastných a krásných chvil. Polštářové bitvy. Miluju tě mami!! Objetí a obrázky a květinky jen pro mě. A k tomu spousta viny z rodičovského selhání. Zjištění, co všechno bylo děsivě špatně na mém dětství a to že to nemůžu změnit. Opakování chyb. Všeho co jsem nenáviděla. To že najednou vidím, jak moc se o mě starala babička. Kolik toho do mě vložila. A kolik nezájmu se skrývalo za volností kterou mi blahosklonně dopřávala moje matka.

Trnu hrůzou z toho co se mi vlastně dělo, dochází mi, že bych u svých dětí nikdy nic tak šíleného nechtěla dopustit. Ve dvanácti vypít lahev piva jako nic a týden být mimo z cukroví s obsahem THC, které napekla. Panebože, mami! Cos mi to udělala? Co mi to udělalo s mozkem, budoucími vztahy? Kolik příležitostí jsem kvůli naprosto otřesnému životnímu nastavení promarnila. Vím, že s rodičovstvím nepřijde nic jako patent na rozum. Ale asi právem mi přijde, že tohle byl od tebe totální fuck up.

4. přikázání neplatí jen směrem k rodičům, ale i k dětem. Kde kdo si to ale rád vyloží jako bezmeznou úctu vůči starším. Vůči rodičům, kteří se přeci tak obětovali. To nikdo nezpochybňuje. Nikdo kdo kdy měl děti, nezpochybňuje, že to bylo těžké a že jeho rodiče dělali to nejlepší co mohli. Ale moje máma není normální. Myslela jsem si, že je skvělá. Do jisté míry opravdu je. A mám ji nadevše ráda. Zároveň jsem ale pochopila, že spousta mých démonů a teatrálních zhroucení možná vůbec nemusela proběhnout, kdyby jen možná pár maličkostí bylo jinak.

Někdy mi přišlo, že tu reakci na nějakou událost prostě musím zahrát, snad aby si všichni mysleli, že něco prožívám, že mám emoce. Ale v řadě situací to se mnou zas tak vnitřně nehýbalo. Předpokládala jsem, že se ode mne očekává reakce, tak jsem ji tedy zpočátku rozehrála natolik, že na konci jsem jí možná i sama věřila. Křik a "pád" na zem na Škroupově náměstí poté, co po mně po šílené hádce letěly dva pulitry. Jakýkoliv pláč po rozchodu. Často jsem chtěla jen říct - tak už jdi, není třeba se tu vzájemně trápit, že si budeme zkoušet něco vysvětlovat. Spousta podobných situací. Možná proto jsem si pak občas obtáhla jizvu na předloktí. Abych něco cítila. Aspoň něco. Protože až s mými dětmi mi došlo, jak málo mě máma objímala. V domnění, že pláč se objetím ještě zhorší.

"Nechceš ji obejmout?" Ptala se mámina kamarádka, když jsem jako tak sedmiletá kvůli něčemu plakala.
"Ne. To jako přilejvat olej do ohně."

Tahle věta ve mně rezonuje poslední dobou až moc často. Jaká kravina je tohleto...nemůžu přestat objímat svoji dceru když pláče. A zatím vždy se dost rychle uklidní...
Zato já...v dobách největších propadů jsem dokázala proplakat i tři dny v kuse. Neumím se utěšit Neumím s pláčem, smutkem a bolestí pracovat. Nikdy jsem se to nenaučila. Maximálně to zkusit potlačit. Neplakat nahlas, protože stejně nikdo nepřijde a když přijde, vynadá mi.

Na letošní Vánoce jsem dostala "skvělý nápad" jet na tři týdny na chalupu a být nějaký čas s našima. Mám je oba ráda. Chtěla jsem svým dětem předat to hezké co v nich je. Naivně. Jediné co, tak se Emma naučila pokřikovat po psovi a pobyt tam byl snad horší než v našem pidibytě. Jen jsem nemusela tolik vařit.

Dorazila mě pak Silvestrovská noc, kdy jí táta chtěl dát po novoročním přípitku pusu.

Měli krizi. Urovnali krizi a po pár letech..mají zase krizi, kdy se neskrývaně nenávidí a otec z pocitu viny nějak nedokázal říct, co už je přes čáru a celé se to jen a jen stupňuje. Každá návštěva je bezmocné sledování jeho úpadku a neštěstí a rostoucí máminy sprostoty a zloby.

Máma se odvrátila a tu pusu si nenechala dát. Z rozčilení jsem nemohla usnout. Ani na ten podělanej novej rok mu nedala ani za nehet naděje.

Manželství je těžké. A děsivé. Hlavně když vidím, kam to všechno míří.

Co s tím? O mém manželství se mi psát nechce. Ale...ale raději dnes nic.