Love is my answer to all

Nemůžu přemýšlet. Sžírá mě únava, práce je mnoho, ale já už jsem příliš utahaná na to, abych měla ještě sílu to dotáhnout. Nepochybuju že to zvládnu. Jenže je to nějak den za dnem těžší.
Jsem strašně netrpělivá, chtěla bych všechno, nejlíp hned.

A vím že to nejde. Ani že mi nikdo nepomůže.

Snad každou druhou noc se mi zdá o Vítovi. Já ho v těch snech nechci. Strašně mě to mate. Po ránu.
Vždyť seš mu ukradená. Většinou se mnou chce mluvit a je to hrozně emotivní. Asi je t nevyřčená touha po tom, že chci, aby chtěl se mnou mluvit a já ho třeba mohla poslat do háje.

Per se s tím.

Mám strach, jaký by tohle mohlo mít dopad na vztah s Honzou.

Mám ho hrozně moc ráda. Myslím, že se mi daří tyhle dva pochody v mozku bývalý/milovaný oddělovat a necítím žádné výrazné následky. Když jsem s ním, je to super. Když tu není a když spím a je to na nevědomí a bez podnětů, ničím se.

Včera jsem byla na koncertu Luna. Ochranka mě pustila až k nim do kutlochu a já byla od božské Emmy asi 50 čísel. Podepsala mi CD a já si zas šla totálně happy po svých.

A ten plakát jsem jim pak strhla a ukradla a teď mi visí v pokoji a ještě jsem ho polila svařákem. Jej!

Fotka Emy úplně nahovno..ale je moje.

A vylíhli se mi motýli.





Jen mě trochu mrzí, že samečci se už nemaj s kým pářit, tak mi tak bezradně lítaj po pokoji, naráží do stěn, mlátí se o podlahu a otrhávají si křídla a pomalu umíraj.
Samice jsou v pohodě. Ty jen sedí na větvi a čekají až umřou. Vejce nakladena, mise splněna. Koloběh housenek může začít od nuly.

Vidět něčí život takhle zrychlený..jak se odehraje od kolébky do hrobu během pár týdnů je - skoro se mi chce říct - zenové, ale ne tak úplně.

Teď jdu do hospody. Musím se uvolnit a vyspat. Když mi dneska volal taťka, tak co jsem položila telefon, začala jsem brečet. Jen tak. Z únavy. A z hladu. A ze stesku.