Mnoho pohřbů a pár svateb

Když sme byli někdy v říjnu na naší chalupě, Lucie byla naprosto konsternovaná z nějakého svého spolužáka/bývalého/užnevimcotobylozač a nechápala, kdy se stalo, že ji "předběhl" a oženil se. Že prý to byl trochu hlupák, trochu buran a rozhodně si myslela, že se ona vdá dřív než on najde "vůbec nějakou co by s ním vydržela".

Nechápala jsem její pocity. Že na tom nesejde, že ona není lepší nebo horší člověk jen proto, že nečeká dítě a nemá prstýnek na prsteníčku levé ruky. Navíc z 50% to u nich může skončit rozvodem, žádný výhry..

Když jsem teď o víkendu byla u mojí jediný kamarádky v sousední vesnici, jediný, která mi tam u nás zbyla a viděla jak krásně opravili s přítelem fasádu domu a zrekonstruovali si přízemí a bydlí, když jsem si do toho vzpomněla na vyprávění R. o jeho synovi, jak ho aktivním parentingem učí tvary jako lichoběžník a jak na to capart zvysoka prdí, jak už dosáhne na třetí polici knihovny a jak má doma knihovničku IKEA Expedit nadupanou knížkama z antikvariátu..a když jsem si ještě vzpomněla na jiného kámoše (až to bude venku, doplním jméno), který se v létě oženil a čekají ho do roka od svatby otcovské povinnosti, napadlo mě asi to samý co chtěla ondá říct Lucie - kdy se stalo to, že jsem se zasekla ve vývoji? Na koleji, kde mi nepatří nic, nemám jen tak nějakou vyhlídku na zlepšení (rozuměj stěhování a budování vlastního života), nemám ustálený partnerský vztah a na roztomilé harantíky můžu v tuhle chvíli už úplně zapomenout a občas pochybuju, jestli v době, kdy na ně teda bude vhodná chvíle a místo, budou vůbec možný.

Padlo to na mě už dřív - na Štědrý den. Byla jsem šťastná, že jsem s rodinou, byla jsem ráda, že mám kolem sebe mámu, tátu, bráchu. Pravda, bylo mi hrozně líto babičky, která byla sama ve vedlejším bytě, jenže vzhledem k naprosto otřesným vztahům, které panují mezi ní a mojí mámou, jsme za ní zašli až 25.12 kolem oběda..ale v tu chvíli jsem si uvědomovala to štěstí že můžu bejt s nima.

Ten večer, kdy jsme seděli u stolu na kterém byl sváteční ubrus, miska oříšků a nakrájenej ananas (protože cukroví se nikomu nechtělo nosit z komory), otevřený lahváče v kombinaci se šampaňským a brácha na to kašlal tak zvysoka, že měl natažený tepláky s dírou na koleni (kterou jsem mu vzteky roztrhla tak, aby se musel jít převlíct alespoň do tepláků bez díry), jsem si uvědomila, že už bych ty blbý Vánoce chtěla oslavit úplně jinak s někým jiným.
Vnitřní rozpor.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že to teda berem tak nějak hákem a jsme "hlavně spolu", na druhou stranu mi tam chybělo nějaký kouzlo. Nějaká taková ta pitomá neobyčejnost. Třeba že bych si mohla vzít šaty a táta košili a že bysme pili víno namísto lahváčů.

Trochu mi to vynahradila slavnostní silvestrovská večeře na Slovensku. Nevím jak to ti dva kluci (Slovák a jeho brácha) udělali, ale dokázali společnýma silama udělat dojem nenápadné slávy, ze který si nesedneš na zadek, ale víš že se děje něco většího než normálně. Já tenhle cit nemám, nikdo mě ho asi nenaučil. Už jen třeba proto, že mi ti Slovák musel ukázat, jak mám složit ubrousky aby to vypadalo k světu.

Chápeš co se snažím naznačit?

Skoro mi slza ukápla, když mi na icq na Štědrý den Xter napsal, že "bohužel kvádro neměl, jen košili"*. Alespoň jsem se tehdy neustálým kombinováním všeho možného alkoholu slušně zlískala. Pak mi bylo ještě hůř.

---
Doběhla mě dneska nějaká horší nálada. Byla jsem na pohřbu strejdy. Byl farář. Umřel v krásným věku a nahoře má zcela jistě vyhrazený místo. Církevní obřad proběhl bez zbytečných keců. Překvapilo mě, jak jeho spolužáci a kolegové (vysocí církevní hodnostáři, žádný másla), ze semináře mluvili normálně a k věci, místy i se vtipem. Byl to pohřeb, bylo to smutný, ale tak nějak jsem z toho všeho měla v zásadě dobrý pocit. Pocit, že tak to být musí a je to jedině správně. Na Karu se podávala jeho oblíbená jídla z klášterní kuchyně - bramboráky, guláš a párečky. Řekla jsem na to, že by mě štvalo, že se na mým pohřbu podávaj jídla který miluju a já si je nemůžu dát (já vím, byl to hlod, v rakvi je ti všechno jedno). Máti na to řekla, ať obložím talířek a přinesu mu něco na hrob.

Zapamatovala jsem si zprostředkovaně citovaná poslední slova mého strejdy, když umíral:

"Mám strach, že to nezvládnu."

Musím pořád přemýšlet, co by neměl zvládnout? Nepochybovat? Neplakat? Nakonec přeci odešel. Jako odejdeme my všichni.
---

Vysoká škola bydlenkovská... (výstava ateliérů na FA ČVUT).

"Pěkně, Karle, pěkně."

Zkoumám detaily.

Kradení čokolády ze stromečku bolelo. Kombinace antibiotik a pěti piv bolela taky (ano, jsem blbá, nechtěla jsem našim říct, že nějaký ATB beru).

Koně u nás ve vsi.

Ještě jednou idylka.

Les.

Soooo much cocaine!

Na zlepšení nálady jsem si ušila letní žlutý šaty. A nechtěly se mi sundavat, ačkoliv mě do zad píchaly špendlíky a neměly zezadu sešitou sukni.

Jedna svíčka zhasla.

Jak jsem to dneska viděla.

---

*Snažil se to později srazit, že měl taky tepláky, protože jediný kalhoty mu máma dala vyprat, no jo, ale měl aspoň snahu. Já ji vzdala.