Sice se teď smějete...
..ale řekl bych, že to vaše znamínko je normálně jiný než plusový.
Prý jsem neurotická osobnost.
Letec měl včera divný kecy. Asi třikrát v hororu zaznělo v různých souvislostech slovo rozchod. Třeba je to přechodný, ale řekla bych, že právě přišla fáze opadnutí zájmu. Jsem uzemněná. Chtěla bych utýct. Chtěla jsem utýct. Včera.
Šla jsem včera s Iv a čertem na pivo. Byl to fajn večer. Pak se mi nechtělo čekat na autobus, tak jsem šla nahoru pěšky. Zjistila jsem, že se nehorázně bojím. A že je mi nehorázně smutno. Začaly mi týct slzy. Začala jsem brečet. Napadlo mě, že kdybych se teď hned rozhodla nebýt a někam skočit, prostě to skončit, že by si toho nikdo nevšiml a že by to bylo jedno. Že by na tom nikomu nezáleželo a nikdo by mě nehledal. Začala jsem promýšlet způsob jak to udělat a vnitřní boj byl tak silný, že jsem se rozbrečela naplno. Sedla jsem si na kraj chodníku a chvíli tam seděla a brečela dokud mě to nepřešlo. Jsem stará, nic nevychází tak jak chci. Nevidím smysl v tom co dělám. Svým přátelům těžko můžu popisovat, že je mi blbě. Dneska jsem jen Xterovi naznačila, že mi předchozí večer bylo smutno a měla jsem strach. Na víc jsem se nevzmohla.
Poslechnu radu neurologa a zajdu na vyšetření k psychologovi, ale stejně bych to radši vzala celý za trochu jinej konec. Přijde mi, že antidepresiva by tohle nepořešily. Spíš potřebuju najít smysl v tom co dělám, v tom proč teda jako doprdele žiju a proč mám vůbec ráno vstát. Zatím mi přijde, že je to jedno. Jestli vstanu, nebo ne. Jestli žiju, nebo ne. Jestli jím, nebo ne. Jestli mám přátele, nebo ne.
Zpátky k tomu obrubníku, kde jsem seděla a ronila slzy ani nevím pro co. Nevím jak, povedlo se mi samu sebe ukonejšit, že mám ještě rodiče, který by to asi nasralo a vzpomněla jsem si na Bena. Ten asi taky nepřemýšlel nad tím, komu bude chybět. Ale tak nějak mi to pak bylo jedno. Zvedla jsem se, došla na kolej, nasadila úsměv a pod schodama viděla Letce jak se nakrucuje před velkým zrcadlem na chodbě v novém obleku, který jsme spolu vybrali.
V kabince řekl něco o tom, že je teď takovej fešák, že se nechá odloudit jinou... ten oblek jsem začala nenávidět. Moc si to beru?
Nešla jsem za ním, ani mě neviděl. Zapadla jsem na pokoj. Začal zvonit telefon. Volal Letec. Nechala jsem ten telefon ležet na posteli a dívala se na něj. Svlékla se a šla do sprchy. Autopilot. Než jsem se vrátila, měla jsem druhý zmeškaný hovor. Napsala jsem mu SMS. A šla za ním. Neřekla jsem mu ani slovo. O své malé, nicméně dost zásadní krizi jsem krom Xtera nedokázala ani náznakem říct nikomu.
Dokonce jsem ji chvílema zatajovala i sama před sebou. Chtěla jsem smazat facebookový profil. Ale došlo mi, že ho potřebuju ke komunikaci v rámci bloku a tak nějak obecně.
Damned. Maj mě na háčku.
Prý jsem neurotická osobnost.
Letec měl včera divný kecy. Asi třikrát v hororu zaznělo v různých souvislostech slovo rozchod. Třeba je to přechodný, ale řekla bych, že právě přišla fáze opadnutí zájmu. Jsem uzemněná. Chtěla bych utýct. Chtěla jsem utýct. Včera.
Šla jsem včera s Iv a čertem na pivo. Byl to fajn večer. Pak se mi nechtělo čekat na autobus, tak jsem šla nahoru pěšky. Zjistila jsem, že se nehorázně bojím. A že je mi nehorázně smutno. Začaly mi týct slzy. Začala jsem brečet. Napadlo mě, že kdybych se teď hned rozhodla nebýt a někam skočit, prostě to skončit, že by si toho nikdo nevšiml a že by to bylo jedno. Že by na tom nikomu nezáleželo a nikdo by mě nehledal. Začala jsem promýšlet způsob jak to udělat a vnitřní boj byl tak silný, že jsem se rozbrečela naplno. Sedla jsem si na kraj chodníku a chvíli tam seděla a brečela dokud mě to nepřešlo. Jsem stará, nic nevychází tak jak chci. Nevidím smysl v tom co dělám. Svým přátelům těžko můžu popisovat, že je mi blbě. Dneska jsem jen Xterovi naznačila, že mi předchozí večer bylo smutno a měla jsem strach. Na víc jsem se nevzmohla.
Poslechnu radu neurologa a zajdu na vyšetření k psychologovi, ale stejně bych to radši vzala celý za trochu jinej konec. Přijde mi, že antidepresiva by tohle nepořešily. Spíš potřebuju najít smysl v tom co dělám, v tom proč teda jako doprdele žiju a proč mám vůbec ráno vstát. Zatím mi přijde, že je to jedno. Jestli vstanu, nebo ne. Jestli žiju, nebo ne. Jestli jím, nebo ne. Jestli mám přátele, nebo ne.
Zpátky k tomu obrubníku, kde jsem seděla a ronila slzy ani nevím pro co. Nevím jak, povedlo se mi samu sebe ukonejšit, že mám ještě rodiče, který by to asi nasralo a vzpomněla jsem si na Bena. Ten asi taky nepřemýšlel nad tím, komu bude chybět. Ale tak nějak mi to pak bylo jedno. Zvedla jsem se, došla na kolej, nasadila úsměv a pod schodama viděla Letce jak se nakrucuje před velkým zrcadlem na chodbě v novém obleku, který jsme spolu vybrali.
V kabince řekl něco o tom, že je teď takovej fešák, že se nechá odloudit jinou... ten oblek jsem začala nenávidět. Moc si to beru?
Nešla jsem za ním, ani mě neviděl. Zapadla jsem na pokoj. Začal zvonit telefon. Volal Letec. Nechala jsem ten telefon ležet na posteli a dívala se na něj. Svlékla se a šla do sprchy. Autopilot. Než jsem se vrátila, měla jsem druhý zmeškaný hovor. Napsala jsem mu SMS. A šla za ním. Neřekla jsem mu ani slovo. O své malé, nicméně dost zásadní krizi jsem krom Xtera nedokázala ani náznakem říct nikomu.
Dokonce jsem ji chvílema zatajovala i sama před sebou. Chtěla jsem smazat facebookový profil. Ale došlo mi, že ho potřebuju ke komunikaci v rámci bloku a tak nějak obecně.
Damned. Maj mě na háčku.
Rozhodnutí, nad kterým člověk nepochybuje, obecně bývá špatné...
OdpovědětVymazatMyslím, že dobrý psycholog by ti mohl trochu pomoci, vůbec se toho neboj, mám s tím své zkušenosti. A také mám své zkušenosti s tím, když někdo odejde ze světa dobrovolně a řeknu ti, pro ty kolem je to dost velký peklo, nejhorší, co jsem zatím zažila, ale tak nějak chápu, že člověk asi moc neuvažuje nad tím, co tím svému okolí způsobí, je mu prostě špatně a nevidí žádnou cestu ven...
OdpovědětVymazatMarkéta
Jo a psycholog nepředepisuje prášky, on si s tebou povídá o všem a můžeš mu říct prakticky cokoliv tě napadne, aniž by tě odsuzoval :) M.
OdpovědětVymazatVím vím, už jsem absolvovala psychiatry, psychology, skupinovou terapii..proto píšu, že bych to radši vzala jinak. Pomohlo mi to, ne že ne. Ale teď celkem přesně tuším, kde je problém a budu ho muset vyřešit sama - a je to celkem "snadný". Potřebuju si najít práci, mít pocit že jsem k něčemu užitečná a probrat se z letargie něčím, co mi bude dávat smysl.
OdpovědětVymazatUvědomuju si, že sebevražda není řešení a vím, že jsou lidi který by to nepochopili, nerozchodili. Bojuju s tím, ale ty pocity poslední dobou byly/jsou neskutečný.
Chápu, chápu, mně pomáhá se někomu svěřit a taky mi pomáhá, že vím, že ty myšlenky přejdou, ale taky vím, jak mě dokážou dostat na kolena :) je to jako když ti vyrážka říká - podrbej se podrbej se, tak deprese ti říká - zabij se zabij se, teda takhle příměra mě dneska napadla a přijde mi docela trefná, protože ani podrbáním ani zabitím se nic nevyřeší :)
OdpovědětVymazatMarkéta
PS: taky teď nemám práci :)
a co sa tyka tej prace nemozes skusit aspon nejake dobrovolnictvo? tam je clovek uzitecny
OdpovědětVymazatMoje situace má vcelku jasné řešení..dokončit povinné předměty, najít si práci, přejít na distanční studium, najít si bydlení. Je možný, že se nedostaví kýžený efekt zvednutí nálady. Ale aspoň nebudu každý ráno bojovat s myšlenkou, že zas musím s toaleťákem v ruce v pyžamu přejít chodbu, vyhnout se pohledům dalších studentů, rozhodnout se pro nejmíň špinavej záchod, s konvicí v ruce přejít chodbu abych si natočila vodu na čaj..s nádobím v ruce přejít chodbu abych si ho mohla umýt..aha, někdo tam nechal bordel..musím umýt kuchyňku, abych si měla kam čistý nádobí odložit..pár let se to vydržet dá. Po 8 letech už z toho poněkud uvadám..
OdpovědětVymazatDobrovolnictví..jednou jsem byla v nějakým stacionáři u postižených dětí a jednou jsem šla na výlet s malýma cikánama. Svým způsobem to člověka obohatí a má z toho dobrý pocit, ale byla jsem z toho následující dva dny vyřízená, takže bych se asi musela věnovat zvířatům, nebo něčemu co mě tak nevyždíme :)