Jako tisíckrát zemřít

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.



Kouřila jsem cigaretu, byla trochu opilá, trochu smutná a trochu naštvaná. Deset..jedenáct let. To samý období roku, to samý místo. Festival v Teplicích.
Dívala jsem se na sebe tehdy, jak jde spolu s On. Někam.
Z rozjímaní mě vytrhnul čísi hlas:"Seš v pohodě? Vypadáš jako by ses chtěla zabít..."
"Neboj, to už ani nechci. Jsem v pohodě.." Na to abych se zabila už totiž nemám sílu, chlape.
"Tak jo..já jen že..nejseš ty jedna z těch co to tady vedou?"
"Nene..já jsem jen taková čičmunda."

Hovor zdvořilostně pokračoval o ničem a pak se ten kluk rozloučil a já ho už nikdy potom neviděla.

Vypadáš jako by se chtěla každou chvíli zabít. To tak..jen jsem zoufale bilancovala. Nad ztrátami a zisky.

Víš co je boží? Po tom co jsem na nějakou dobu přestala mít sny o Vítovi, se zase objevily. První byl o tom, že se mám vdávat a nechci. Měla jsem si brát P. a moje nitro váhalo a křičelo, že to nechce. Že neví, jestli je to na věky. Večer předtím jsem myslela na mailovou korespondenci s Vítem.
Vždycky jsem ve snech, když se mi zdálo o tom, že se vdávám, byla jsem v tom snu neskutečně šťastná. V tomhle poprvé ne. Chtěla jsem ještě něco vyřídit, než se teda společensky zabiju tím, že se vdám.

Další sen se mi zdál dneska k ránu. Byla jsem zase na koleji. Potřebovala jsem někam jít, viděla jsem hodiny, jak na nich neúprosně letí čas. Nesla jsem po chodbě nějaký jídlo, ale spadlo mi na zem. Posbírala jsem ten bordel. Věděla jsem, že to nestihnu. Byl tam Vít. Zase jsme patřili k sobě. Bylo to divný, nemohla jsem se s tím smířit, že je to zas tak, jak to bylo. Sevřel mě rukama a nikam nechtěl pustit. Měl ale jiný vlasy. Některý věci jsem na něm nepoznávala. Všimla jsem si tetování. Sundala jsem mu tričko. Celý tělo měl pokreslený infantilníma obrázkama. Byl to už někdo docela jiný. Než jsem se stihla vzpamatovat, strčil ho do mě. A vzrušení bylo takový, že jsem se už ani nechtěla bránit. Probudila jsem se s bolestí v podbřišku. Jako bych tam fakt něco měla.

Nevíš jednu věc. Zítra jsem se s ním, po dlouhé výměně mailový korespondence, dohodla na schůzce u piva. Napadlo mě, při setkání s Petrem, odkud vítr vane, ale radši předstírám, že to nevidím. Nějak jsem se na to setkání upnula. Jako bych doufala, že pak už budu moct jít dál, anebo se budu muset zase o kousek vrátit. Jako by to mělo něco důležitýho rozseknout.
Spíš je to ale jen zbožný přání. Co od toho čekám? A čeho se teda dočkám?

Rok koně konečně končí.

Leden
Leden byl tak zajímavě vyváženej. Chovala jsem si miminko..to jsem od svých dvanácti let nedělala. Nevěděla jsem vlastně jak na to. Poznala jsem se s P. Poznala jsem se svým způsobem i s Letcem. Naše cesty se začaly rozcházet. Byla v tom jistá zákonitost. Daná, už když ten vztah začal. Pozvolna jsem po rozpravě s jedním spolužákem, tím který mi P. představil, začala roztáčet kola, abych se někam pohnula. Hledání práce už nebylo pouhým plkáním. Začala jsem pro to opravdu něco dělat. Myslela jsem si, že už jsem dost tvrdá a drsná a že toho už dost zvládnu. Pokaždé když jsem se rozplakala, ať už kvůli tomu že mi nezbývalo na jídlo, kvůli tomu, že Letec se nemohl rozhoupat anebo kvůli tomu, že na mě Etien trochu zatlačil, jsem se ale přesvědčila, že do tvrdosti mám sakra daleko. A netušila jsem, že to bude ještě horší.

Únor

Lhala jsem leda tak sama sobě. O tom, jak čistý jsou moje záměry a úmysly. Pokousaný ret a naprosto nezodpovědně provedená nevěra, dětinskej strach z odhalení. Jako by duchové mých předchozích nevěr ukázali směr. Průvan shodil fotku a jako kulky, popadané věci vyvrtaly do skla rámečku díry.

Podruhé jsem se potkala s P. A nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Zábavná historka o tom, jak jsem jeho jméno zjišťovala znovu abych se neztrapnila bohužel musí zůstat někde hodně hluboko ve mně. Popravdě..celou dobu jsem si myslela že je zadaný a že vínový sako, který má v ruce, patří jeho přítelkyni. To nebyla ale pravda.

A Letec mohl jen zpovzdálí sledovat, jak se mu po krůčkách vzdaluju. A nemohl ten rozchodný běh zvrátit, kdyby se sebevíc snažil. V jeho očích se objevilo cosi, co jsem těsně před rozchodem viděla v očích Víta. Cosi, co jsem nezpůsobila poprvý a co se mi připomnělo v jeho výrazu tváře a čeho jsem si všimla, až když jsem Letce vyfotila a na tu fotku se podívala. Cosi, co mě zamrazilo a ukázalo něco, na co jsem skoro zapomněla.

Neštěstí a bolest. Ten pohled se nedá popsat. Moje přezíravost a chladnost byla jako skutečná otrava jedem.

Březen

Začala jsem se vzdalovat ještě víc. Zjistila jsem, že líbačka s P. mi způsobuje podobné stavy jako hluboká relaxace.

Nevěděla jsem moc kudy kam. Z jedné strany Etien. Z druhé P.

A vracela jsem se k Letci, který měl jen prázdný ruce a smutek v očích. A u mě se začalo projevovat to co vždycky, když už neví jak dál. Otupělost a pokušení nechat se prostě někam dovláčet. Třeba na pracovní pohovor.

Přiklepli mi dva granty a já se mohla začít těšit na tu hromadu..hromádku peněz.

Duben

Našla jsem si práci. A začalo nový kolo zajímavostí. Setkání s K. (který si mě opět po době přidal mezi kamarády na FB), setkávání s P. A rozchod s Letcem. Vše se dělo tak nějak kaskádovitě a přirozeně. Třeba když jsem asi po deseti dnech od té doby co mi nabídli místo, volala jednomu ze šéfů a on mi řekl že už je mimo, že se jim narodilo dítě a je doma, ať zavolám tomu druhýmu a ten druhej když to vzal mi řekl, ať přijdu a půlku toho hovoru jsme se vlastně jen smáli.

A pak si všichni mysleli, že spolu něco máme. A protože jsem bestie zlá, začala jsem si to něco představovat. Jenže jsem taky místy nesmělá, takže jsem se těch kolegyněk jedovatých bála.

Zapomeň, že bych měla respekt.

Největší radost měli rodiče a já doufala v to, že už bude líp. Mít jen 4500 příjem měsíčně a to co se sem tam urodilo z nárazovek, bylo žalostný. Ale zhubla jsem. Ne že ne.

A umět ušetřit je jedna z nejcennějších zkušeností do života. Tunu věcí člověk ve skutečnosti nepotřebuje. A ne, ani ty čtvrtý boty ne. 

Květen

Grantový výlety, motorkový výlety, výstava v botanický zahradě a možná trochu neuvážený hedání bydlení s P. Karolínu jsem vyšplouchla jak dítě z vaničky. Peněz mnoho nebylo, já tomu ale věřila. Že mi už brzo přistane na účtu něco co jsem si vydřela pobytama v práci do jedenácti večer.

To byl ovšem ještě na měsíc smutný omyl.

Červen

Přestala jsem na chvíli věřit jak P., tak šéfovi. Promluvila jsem s nima. Chvíli se nic nedělo. Dala jsem ultimátum, že když nepřijdou peníze, tak mizim a jdu zas dělat školu...A že když teda to bydlení nenajdem tak..nevím. Nevěděla jsem co. Ale dokázala jsem o tom aspoň mluvit.

Peníze přišly. A já najednou nevěděla, jestli bych nebyla radši, kdyby se má nedůvěra v lidstvo naplnila. Znamenalo to pozvednout opět svou pracovní morálku a na školu trochu kašlat.

měla jsem vlastní kroužek studentů, říkala jim různý věci a doufala, že to říkám dobře.

Bylo to přínosný. A naučila jsem se sáhnout i na ty svoje železný rezervy. Ale příjemný mi to nebylo a není. Netušila jsem..že budu sahat ještě hlouběji.

Červenec

Na konci června jsem už ani nevěřila, že bych se z tý koleje hnula. Třicátýho se to otočilo a my od prvního července bydleli. Doopravdy.

R. mi říká, že je to fajn, pokud jsem P. k ničemu netlačila. Kdesi vzadu za krkem mě moje svědomí těžce pokousalo.

A sakra. Netrvalo to ani týden a P. si sbalil raneček a odjel...na několik týdnů na motorce do Holandska. Zůstala jsem sama v bytě plným krámů ze Strahova. S prací, která se mi líbila a zároveň mě ničila. Sama s myšlenkama. Sama na všechno. Na zařizování internetu, na vrtání věšáku, na úklid toho strašnýho bordelu po lidech co tam žili před námi. Naa otce P., který měl kousavý poznámky.
V jednu chvíli, když jsem jela z domova vlakem..nějak ta cesta nevyšla a začala jsem psát:
Šéf se mnou chtěl něco probrat. Měla jsem být pohotová, ale zazvonil mi telefon. Volal P. Doba, po kterou jsme se neviděli mi přišla strašlivě dlouhá. Den začínal a teď mi P. volá. Předtím mi psal a mně vyhrkly slzy do očí. Psal kde je, že vidí moře. Že už dojel k moři.
Ty seš u moře a já jsem tady v tom marastu. Sama. V zabordeleným bytě, kde jsou bez ladu a skladu naházený krámy. Nechal si mě tu, chybíš mi a já to nezvládám. Vyčítala jsem mu to někde vzadu v hlavě, ale snažila jsem se zachovat přívětivý tón, nevyčítat, na to přece nikdo není zvědavej.
Jenže místo veselosti mi vyhrkly slzy do očí. Zoufale jsem se snažila komunikovat, ale místo toho se mi jen kutálely slzy po tváři. Nemluvila jsem. A s každou další SMS jsem brečela víc a víc.
Zadržela jsem nejhorší proud, abych zvládla práci.
Vracela jsem se docela pozdě, ale doufala jsem že stihnu poštu. Nestihla jsem ji asi o 30 vteřin. Rozbrečela jsem se znova, zoufalstvím. Jsem tu sama, přidělávám garnýže, musím jednat s kreténským bývalým nájemníkem, je mi smutno a zoufale. Zlobila jsem se a otec P. tomu taky nepřidal, když mi cosi sugestivně vykládal o svém synovi, jak je to hroznej člověk. Na druhou stranu, nemaj si ti dva co vyčítat. Mluví tak o sobě vzájemně.

Bože, jak mě štve, že na každým pitomým nádraží není wifi. Aspoň bych se tu zabavila, když už tu budu hodinu tvrdnout. Český dráhy jsou taky podnik na odstřel. Pokud člověk nejezdí pravidelně, má smůlu a uvízne v hluchým místě výluky. A to jen proto, že průvodčímu je rozumět stejně jako drážnímu rozhlasu.

Tehdy jsem zase začala kouřit.
Výlet za P. do Holandska byl ale krásný. Všechno bylo krásné. Zatočila se mi hlava. Prostě je takový. A já zjistila, že když si dám špatnou marihuanu, začínám ztrácet vědomí a funguju na primitivní úrovni.

Srpen
To jsem byla nemocná. skoro měsíc doma. Nemohla jsem se hnout a láska umřela. P. taky onemocněl. Oba jsme byli jako dvě mrtvoly. Rodiče přijeli a snažili se mi se vším nějak pomoct. Přivezli nábytek, židle, šmirgl papír a laky. Na ty židle jsme dodnes nehrábli a sedačku složili skoro měsíc po tom co jsem ji koupila.
A tehdy jsem sledovala svoje dávný já, jak se z něj stává prach. 28 let. 4x nebo kolikrát jsem zvládla kompletní výměnu buněk.

Září

Já vlastně ani nevim. Něco jsem dělala s P., něco bez něj. Chodil z práce pozdě a já se tomu ani nedivila. Jednou jsem si to co dělá zkusila. A klidně bych do toho šla znovu, nemít pak dva dny pocit, že jsem člověk s nulovejma schopnostma, zcela k hovnu.

Výlety, granty, výuka...všechno tak nějak uteklo. Spousta práce a opuštěný víkendy.

Říjen byl v podobným, příjemným duchu. Dohodla jsem se na zkrácení úvazku, abych se mohla věnovat grantům. Každej druhej víkend výlet..focení, měření...

S P. jsme to tu postupně společně vylepšovali. A láska se zase vrátila.

Letec se sblížil s jednou Xterovou kámoškou a ona se mě bojí. Zpětně jsem se dozvěděla, že když se neusmívám, bojí se mě všichni.

I studenti jdou radši konzultovat ke kolegyni než ke mně.

A přitom jsem hodná. No..oni by možná napsali píča. Ale vědět to radši nechci.

Listopad

Se školitelkou jsem strávila hodně času v přírodě. A po roce se proletěla letadlem. Nádhera. Podzimní slunce mi nepřišlo tak šílený jako normálně. A přestala jsem chápat, proč jsem do tý doby pořád chtěla položit ten krk na kolej před přijíždějící vlak. Zdálo se mi to tak daleký a nesmyslný.

A zase jsem se sešla s K. Měl přímý a přesně cílený otázky. A já mu na ně bez emocí, věcně odpovídala. A začalo se zdát, že můj zdánlivě nepochopitelný odchod, šílený chování a všechno kolem začíná chápat a dává mu to smysl.

Co si budem povídat, on to ale taky pěkně posral. Ale na druhou stranu nedělal o nic horší věci než normálně dělávám já. Vlastně bysme se k sobě docela hodili.

Prosinec

Pochopila jsem jednu věc. Jak bylo Letci, když se potkal s mýma rodičema a pak se prý svěřil, že poznal, že je pro ně další v řadě. Být pro něčí rodiče jen další v řadě. Novej pocit. Na účtu jsem měla rekordně málo a vybrakovala jsem část spořícího účtu. Bolelo to. Bolelo i setkání s kámoškou P., pro kterou jsem byla něco jako obtěžující hmyz. Zarazilo mě, s jak šílenýma ženskejma se P. kamarádí. Jedna vyšinutá, která po něm chce aby ji ve tři ráno vezl na letiště za bývalým a pak po něm chce, aby se s ním sešel a vykládal mu, jak je skvělá. Pak tahle netaktní potvora a pak slečna, která využívá jeho dobrotivosti a nechá si dělat ateliéry. Přesně v tu dobu, kdy bych pomoc potřebovala já.

Fakt jsem se snažila, naučit se říct o pomoc. Ale přesně vím, že to bude jedna z věcí, kterou se asi nedokážu naučit úplně.

2015

Peníze se mi postupně začaly vracet na účet. Plánujeme výlet na měsíc na Kubu. Bude to stát strašný peníze. Ale kam jinam je investovat? Měla bych odevzdat teze disertační práce. Nějaký články a jet už krucinál na konferenci. Jenže školitelka si ty věci, který mám řešit já, chce dělat sama po svým a líp. Mě má jen jako generátor svých pokusů. Dneska mi z toho bylo trochu zoufalo. Ale třeba se i to jen zdá.

K. mi psal, že mu umřel děda, já mu předtím napsala, že u nás v práci sháněj statika - externistu. A že i docela platí. Řekl, že se s nima rád sejde.

Etien strávil nový rok se mnou a s P.

Víc divný to už bejt nemohlo.

Iv s Čertem se mi vzdálili.

Max si našel holku a sestěhovává se s ní. Ale kupodivu jeho pozvánky na pivo neustaly, tak aspoň něco.

Katrin má hrozně divnýho chlapa, přála bych jí, aby jí to vyšlo. Ale s někým pořádným. Ten pán není blbej, ale potřeboval by se odpoutat od minulosti. Pařez. To je to slovo. Má zapuštěný kořeny a ona je sama nevyrve.

Vidíš to..mohla bych jí zavolat.

P. vymýšlí, že by v létě ideálně na dva měsíce zmizel, třeba do Řecka. Já si vymyslela, že pojedu měřit a dokumentovat zámek Brtnice. Cestování je fajn, ale podle mě se to nemá přehánět. A začínám cítit, že svět poznat celej nestihnu. Když už nic, chtěla bych aspoň poznat svoji zem. Do hloubky. A do všech koutů.

A i to vím, že se mi nepovede. Mění se každý rok. K nepoznání. Moje disertačkový pozorování k tomu přinášej i důkazy. Co tu jeden rok bylo, to tu už druhej není.