Střízlivění

...jeli sme spolu na kole z kopce. Hrát my dva ve filmu, byl by z toho nejspíš záběr, který by kritika nazvala nechutně přeslazeným a moje hysterické ječení, hodně špatným vtipem. Ale bylo mi hezky..opírala jsem se hlavou o jeho tvář, moje vlasy se propletly s jeho vousama a svoje lokty jsem měla zapřené o jeho, abych nespadla, protože nohy jsem měla obě ve vzduchu. Nasedat jsem musela když byla zamáčklá brzda, protože jinak mi lanko zadní brzdy tahalo sukni a tím pádem i zadek.
Dali sme si točenou zmrzlinu a pak odjel busem 150km daleko.

Romantika skončila a já se vracela na kole sama domů, do nohy mě jeblo hovado a při přejíždění silnice jsem doufala že na mě nevybafne kamion.
Když jsem byla dneska v práci a on mi volal a tři minuty jsme se bavili o tom, jak to teda uděláme, kdy přijedu a kdy pojedem do Vizovic a já z něj nemohla vymámit nějaký jeho vlastní rozhodnutí, protože mi bylo úplně jedno kdy pojedeme... zase jsem z té milé přiopilosti vystřízlivěla.

Je to zvláštní. Začnu o něm pochybovat..a přesvědčí mě (ne vždy asi úplně vědomě), že je to všechno nádherný a že k sobě patříme. A jen co se málem začnu po dlouhatánské době zamilovaně usmívat, stane se něco, co mě vykolejí kamsi zpátky do mírné nerovnováhy.

Asi to tak má být. Jen se s tím pořád nějak nemůžu vyrovnat.