Pochopení

Nevím vůbec nic. Naprosto chápu, proč to spousta lidí zabalí těsně před koncem školy. Nic jinýho než se učit neumím. Dneska, při volné a samostatné krasojízdě na bruslích jsem přemýtala o tom, co teda chci a co budu muset dělat.



Kolik budu muset vydělat, abych přežila. Nebo aspoň měla podobný standard co teď. Bilanční rozhodnutí. Když doktorské dopadne..budu bez peněz, čeká mě neskutečný množství práce a pak nejistá budoucnost. Když nedopadne...čeká mě množství práce, možný nezdar - tedy žádná práce a minimum vyhlídek. Černé vidění a pocit, že jsem se zazdila. Ve vztazích, v kariéře. Hloupá.

Vrátily se sny o Vítovi. Řvalo to tam, že ten rozchod byla chyba. Přitom racionálně vím, že by s Rokoskou dřív nebo později skončil, že to nemělo jiný řešení. Přitažlivost nezastaví ani lokomotiva.

Napadlo mě, že pár kilo navíc bylo tehdy dobrý filtrem na muže. Ti zaměření na vzhled a další povrchní věci si mě ani nevšimli.

Napadlo mě, že nebe má večer nádherný barvy a že to nejde zachytit ani popsat.

Napadlo mě, že...Alf a jeho asi pět mailů za dnešek..mě vytočily, výlet s X a focení s K..že je toho moc. A zároveň nevydejchám, když tu zůstanu pár hodin sama.

Optimismus se střídá s propady někam do hloubky. Sebejistotu střídá zrychlený tep a strach z toho co přijde. Obhájím? Udělám přijímačky? Najdu práci? Nezůstanu sama? Jsem horší než pes. Pořád potřebuju pozornost.

Pláč a smích.