Bylo nebylo...

Asi jsem nezažila nic moc horšího. Možná vysekání zubu moudrosti z kosti, zakončené třemi stehy a třemi dny na kašovité stravě a bolestí hlavy poté, co mi zubař brknul o trojklanný nerv. Ale to bylo aspoň umrtvené a mohla jsem pojídat Ibalgin.

Hlavně mi to prosím neber. Každodenní prosba k Bohu. Mám co jsem si přála, muže, který si mě na jaře chce vzít. Malou cácorku, co jíst a kde bydlet. Mám skvělé rodiče. A Rodiče J. jsou nadevše unesení z vnučky.

Po Junovi mi zbyla v ruce jedna jediná věc, která mi každý den dokazovala, že ten krátký zázrak nebyl jen sen, ze kterého jsem se probudila. Byl to klíč od zámku, který mi dal, abych si ho vyměnila u pronajatého bytu na sídlišti, kam jsem se stěhovala po rozchodu s P.

Seděla jsem na gauči v malém bytě u Belárie a poslouchala prsty rozběhlé po klávesách malého elektrického piana. Hrál mi Primaveru. Hrál ji jen pro mě. S chybami, přesto dokonalou, krásnou skladbu.

Kdysi jsem někde četla, že oběti vražd a napadení mají něco společného. Už si nepamatuju, kdy a kde jsem to četla. Nepamatuju si ani ty společný jmenovatele. Ani to, jak se ti dva najdou. Jak se oběť potká se svým vrahem. Jak se znásilněná pozná s tím kdo jí ublíží. Já si vybrala člověka se kterým jsem měla první sex. A úplně stejně neomaleně jsem si vybrala člověka, se kterým jsem měla první, stoprocentně nedobrovolný sex. Moje první slova, která jsem pronesla, když se to stalo - můžu si za to sama.

Nechápu, co mě tak na Junovi bolí. Že jsem si prožila rozchod a v něm další dva? Že jsem měla pocit promarněný šance? Že jsem našla sebe, kterou bych chtěla být, ale nikdy nebudu, protože jsme prostě jiní? Že se se mnou rozešel v okamžiku, kdy jsem na něm neviděla jedinou chybu? Že se se mnou rozešel, protože posledních x let jsem košem dávala především a jenom já? Že je se mnou stále v kontaktu, protože je to "příliš hodnej kluk"?

Vyhopla jsem kousek od kanceláře z obrovskýho auta, který jen před pár minutama vyjelo z podzemní garáže nedalekého rezidenčního komplexu. Vzala jsem svůj batoh s horolezeckou výbavou ze zadní sedačky. Vzdušná pusa, úsměv, upřímný temně modrý oči. Snad mě neviděl nikdo z práce. Tohle se neodpouští. V noci mě držel za ruku a jen před deseti dny jsme byli na prvním rande. Prvním rande který trvalo přesně...od 10 ráno do 1 dalšího dne. A nějak se nám nechtělo domů. Jel se mnou až před dům, kde zatím bydlím, odkud si zavolal taxi. Nevěděla jsem o něm nic. Kde bydlí, co přesně dělá.

Dostala jsem se do fáze neurčita.

Kolik bolesti vydrží srdce? Zahojí se někdy? Jde opravit rozbitý zrcadlo? Je možný pár větama zničit zbytek života? Sobě? Byt je z poloviny prázdný. Moje srdce taky. Přišlo něco, co jsem nečekala. Běh událostí roztočil kola. Sázka na vše byla podána. Bylo to jako koukat na kuličku na ruletě. Vsazena černá 11. Padla černá. Nula. Doskákala na místo a já viděla, že vše vsazené mizí ve chřtánu prázdna. První skok byl, když K.M. po mém drogovém zážitku otevřel brány, za které jsem nechtěla vidět. O pár týdnů později mu kolem půlnoci volala kamarádka, že "něco shání" a on jí to sehnal. O týden později se mi pochlubil, že si tím přivydělal. V tu dobu byl už P. pryč. Přišlo neuvěřitelný zoufalství. Věci nejsou, jak se zdají. Tohle není subjektivně špatně jako:"Neříká mi tak často, že mě má rád", "Smrdí mu nohy.", "Nerozumím si s jeho matkou.". Tohle je špatně objektivně. Lina, kolegyně v práci, se kterou si rozumím, mi řekla, že se jí nezdál na prv...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.

Jsem už relativně dlouho zavřená doma. Mám minimální kontakt s okolím, přáteli, ostatními lidmi. Dneska jsem si všimla, že se něco změnilo v tom, jak se dívám na svět. Všechno jako by bylo barevnější... Asi je to tím, že jsem po dlouhý době zvedla oči od knížek a monitorů. Snažím se to dopsat. Nevidím v tom už moc smysl. Jediný na co se těším, že to prostě odevzdám a začnu žít. Není řešení to vzdát.

Trvanlivost psacího bloku překvapuje mě samotnou. Prostě ven nic nejde. Překvapivě jsem se ani s ničím moc nesvěřovala v osobní rovině. Zvláštní. Jako by mě mluvit i psát přestalo bavit zároveň.

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

A ten tvůj přítel..vy to teď máte nějak složitý? ..ehm..Můžeme popojet?

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Nevím jak mám zareagovat. Probudila jsem se v pátek, v 6:30 a vedle mě bylo prázdno. Na stole ležel akorát vzkaz, že mě miluje a na podlaze v kuchyni byly rozházené igelitky, jak nějakou zuřivě hledal. Nemiluješ mě. Kdybys mě přece miloval, nikam by ses nerozhodl jet. Náš vztah není ve stavu, kdy nám další odloučení prospěje. Rozbrečela jsem se.