Poušť

Lidi kolem mě přestávají být šťastní. A já nevím, nakolik procent je to mojí vinou.

Sobectví. Snaha chránit především sebe? Co je správný? Nejít si za tím, co chci, abych náhodou někomu neublížila? Kde je hranice cílevědomosti a "snahy za každou cenu", přes mrtvoly?

Mám teď rozrýsováno..jenomže, tohle ze sebe musím dostat.

S Xterem trávím většinu volnýho času plus něco navíc. Je to fajn, děláme různý blbiny. Občas zajdem na hranici, kde je to ještě v rámci přátelství přípustný. A já netuším, do jaký míry to bere stejně jako já. Záleží mi na něm. Ale nechci a ani nemůžu to posunout kamkoliv dál.

Když mi dal pusu, vyhrkla jsem "Nekaž to..". Pak se hrozně omlouval. Ale podle mě to zcela nepochopil. Vlastně to moc nechápu ani já, ale kdyby sme se začali líbat, kdybysme se spolu vyspali, kdyby cokoliv.. všechno zmizí. Všechno pohltí nějaký nárokování, hlídání se, plánování..já nic z toho nechci. Dovolila jsem mu, dostat se hodně blízko ke mně.

Pustila jsem ho k sobě unáhleně a hrozně rychle. Vím o něm strašně málo.

 A víš co je nejhorší? Přijde mi, že necítím vůbec, ale vůbec nic. Jen poušť a prázdno.

 ---

V úterý ráno přijela spolubydlící. Její asi třetí věta po pozdravu byla - "Doufám že tenhle tejden uvidím K." Hrklo ve mně. Zažárlila jsem. Zcela upřímně, sama před sebou přiznávám, že jsem ji na okamžik nesnášela.

Mám s ním na zítra naplánováno jít cvičit. Speciálně kvůli němu jsem si od čerta půjčila katanu.

Než jsem cokoliv namítla, napsal, že na čtvrtek zamluvil tělocvičnu a že chce něco vidět. Vůbec nevím co mu budu předvádět.

Píše mi SMSky, sám od sebe. Píše mi na ICQ a já mu s radostí odepisuju. Nemůžu se tomu bránit. Něco mě za ním táhne, i když je mi teď z představy vztahu blbě, jako ještě nikdy před tím. Děsím se kolotoče seznamování s přáteli, rodiči, místem narození..zase to samý dokola. Už asi chápu, proč se k sobě po rozchodu lidi tak často vrací.

Tohle je únavný.

Drobnosti a informace.

Porovnávání cílů a plánů.

Porovnávání hudby a zájmů.

Je to stejný. Vzrušení, co po pár hodinách strávených v posteli začne pomalu, ale jistě uvadat. Počáteční nadšení a denodenní psaní zpráv a dlouhé rozhovory, který se najednou začnou vytrácet a stane se z nich rutina.

Já se toho bojím.

Pak přijde spolubydlící, že ho teda dneska viděla a zlomeným hlasem říká, že se potkali, pozdravili, pokecali a nic. Bavily sme se a já jí řekla něco jako - tys s K. chtěla chodit? A ona že s ním chce chodit pořád. Pak jí říkám, že když chlapům něco nabídneš zadarmo, vezmou si to...a stejně se mi zdá, že to neslyší.

Já nevím, nakolik za to všechno můžu. Z toho co vyprávěla, se zdálo, že K. prožene co má sukni. Jistý kouzlo mu vskutku upřít nejde. Nevím, jestli za tím je to, že se jednou za týden někde/nějak vidíme. Jestli za to může to psaní.

S ní si píše taky.

A já nemůžu říct vůbec nic.

Nemám se komu svěřit s tím jak hrozná si připadám. Bojím se, že udělám to samé co před pěti lety. Nenechala jsem se varovat tehdy, nepoučitelná se možná ženu do průseru i teď.

Abych se snad zítra tou katanou rituálně přesekla. A víš co je nejhorší? Krom černých myšlenek a trochy bolesti a strachu, že se mi to vrátí, zas nic moc necítím. Ani bych se nedivila, kdyby se mi stalo to samý, co tý holce, co jí milenec po rozchodu uřízl hlavu.

Jednou mi pipe říkal, že kdyby byl můj kluk a dozvěděl se o tý vysoký hře, co jsem hrála na svoje narozeniny, tak by mě zabil. Asi to byla silná slova. Ale to s tou vysokou hrou mi přišlo trefný. Možná to ani jinak než komplikovaně neumím a nechci.

 ---

Alf? Víš co je na tomhle úplně nejhorší? Když jde o něj, nechybí mi. Je mi vlastně jedno jak se s tím vyrovnává. Jediný co cítím, je hrozný provinění, že jsem ten vztah vůbec dopustila. Že jsem tak milýho a fajn člověka dostala do vleku svých nechutných her. S tím, jak v sobě teď mám prázdno, mám pocit, že jsem ho jen zneužila pro svůj prospěch a pak odložila. Zase se začínám nenávidět.

---

Vzpoměla jsem si na dobu kdy jsem se řezala. Bylo to přesně kvůli týhle prázdnotě. Abych cítila aspoň něco.

---

A taky jsem dneska shrnula, že za celou tu dobu, za všechny vztahy, jsem měla Víta nejradši. Odpustila bych mu cokoliv. Do doby, než se stalo to, co se stalo, když jsme spolu bydleli, jsem ho nepředstavitelným způsobem měla ráda. Jenže stejně to pak zmizelo a nešlo opravit.

Tak se alespoň usmívám. Včera jsem u X a jeho bydly usnula na gauči. X. na rameni. Chtěla jsem odejít a on mě nechtěl nechat. Nechal mě spát a pak mě úplně gumovou přenesl na postel. A spali sme tak až do rána. Myslím že jeho spolubydlící, když nás viděl něco usykl.

 Jsem jak malá.

Aspoň jsem si došila puntíkovaný šaty. Nemohla jsem bez nich déle žít. Tak.

A pořád doufám, že mě nezavrhneš.