Bylo nebylo...

Trvanlivost psacího bloku překvapuje mě samotnou. Prostě ven nic nejde. Překvapivě jsem se ani s ničím moc nesvěřovala v osobní rovině. Zvláštní. Jako by mě mluvit i psát přestalo bavit zároveň.

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

A ten tvůj přítel..vy to teď máte nějak složitý? ..ehm..Můžeme popojet?

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Nevím jak mám zareagovat. Probudila jsem se v pátek, v 6:30 a vedle mě bylo prázdno. Na stole ležel akorát vzkaz, že mě miluje a na podlaze v kuchyni byly rozházené igelitky, jak nějakou zuřivě hledal. Nemiluješ mě. Kdybys mě přece miloval, nikam by ses nerozhodl jet. Náš vztah není ve stavu, kdy nám další odloučení prospěje. Rozbrečela jsem se.

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

V autobuse jsem se rozbrečela. Seš ty ale husa hloupá. Cos čekala že bude? Že padne na kolena a bude prosit o odpuštění? Ten sen byl zcela trefný. Před tebou seděl někdo, kohos poznávala jen v obrysech. A bylas ráda, žes kdysi to rozhodnutí udělala. A litovalas jen jedný věci..že jsi dokázala pochybovat o tom co máš.

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

Dlouho jsem se neozvala. Ale tak už to bývá, když člověk ve vztahu řeší jen kraviny a zrovna neřeší, že se zakoukal někde jinde, nebo že ten druhý bere drogy, hraje automaty, nebo ho mlátí.

Všechno jsem před měsícem viděla růžově. Že začnu pracovat. Vydělávat, dobře se povede... že se odstěhuju na byt. Pracuju. To ano. Ale s tím výdělkem je to teda horší. I s tím stěhováním. Když už jsme se konečně shodli na bytě, který by stál za to, majitel s náma doslova vyjebal. alespoň nás to nic nestálo. Jen čas.

Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.

Etiena jsem rozbila na milion kousků. Skoro jsem brečela. On asi taky. Řekla jsem, že dál nemůžu. On, že se do mě trochu zamiloval. Včera mi řekl že mě má strašně moc rád. Opili jsme se a bylo to střelený. Pořád mu dokola říkám, ať si najde věkově kompatibilní holku. Že já už chci něco jinýho. On řekl větu:" Ty chceš změnu a zároveň se nechceš vzdát toho co máš. "

Přestala jsem si dávat pozor. Už ani neskrývám svoje pletky a nijak se nestrachuju o odhalení. Nebo ne nijak zvlášť. Skoro v to doufám, jako v drobné vysvobození. Jenže všichni to vidí a nikdo nic nedělá. Max to vyřešil tak, že prostě odešel a nekomunikuje se mnou. Asi mě považuje za pokryteckou krávu.  Tak se mi to jen zdálo. Maxovi je u prdele co dělám a baví se se mnou normálně. Uf. Spolubydlící nic neříká, ale ví (nejspíš) všechno. Protože není slepá ani blbá.

Letci se mnou došla trpělivost. Takže mi řekl, že až budu chtít, mám se ozvat. Já jsem v takový divný bublině, že nechci udělat ani á, ani bé. Pozoruju ho a čekám co udělá. Cvokařka nade mnou kroutí hlavou, kamarádky nade mnou kroutí hlavou a říkaj že si ubližuju, Etien je hotovej a já zoufale nechci udělat žádnej chybnej krok a přitom moc dobře vím, že nedělat žádnej krok je ještě horší, než udělat cokoliv.

Po tom co jsem viděla ten film si občas představuju, jak moc se baví pánové v klobouku se mnou a s mým životem. A jak moc chtějí nebo nechtějí abych se bavila/nudila.

Věci se nám po včerejšku trochu zkomplikovaly. Asi bych už měla být dost stará na to, abych nechodila jen tak s nějakými chlapci na pivo. Nebo jsem nepoučitelná? Že to na mě P. vybalí hned napotřetí, co se vlastně uvidíme, jsem tak trochu nečekala.

Minulou neděli mě zastihly nějaký žaludeční a střevní nepříjemnosti. V pondělí jsem to ještě nějak ukočírovala, ale v úterý jsem po kafi s oTc upadla do postele a nevstala celý den. Teda do chvíle, kdy se objevila nová šance vidět oTc a opět řešit, to co jsme neprobrali ráno. Váha opět poklesla. No..když mi bylo mizerně a tloustla jsem, nikdo mě nepolitoval. Teď mi aspoň říkaj, že mi to sluší.