Bylo nebylo...

Nevím vůbec nic. Naprosto chápu, proč to spousta lidí zabalí těsně před koncem školy. Nic jinýho než se učit neumím. Dneska, při volné a samostatné krasojízdě na bruslích jsem přemýtala o tom, co teda chci a co budu muset dělat.

Co je smyslem a cílem? Vystudovat? Najít práci? Partnera? Vdát se? Postavit dům? Porodit dítě? Vychovat z něj dobrého člověka, který zvládne vystudovat? Najít práci? Partnera? Oženit se/vdát se? Postavit dům? Zplodit a vychovat vnouče?..a tak pořád dokola? To kolo života se má točit? To je ono?

Zářez. Bolestivý. Další. V dešti se možná dobře pláče. Nebrat nic vážně. Copak to jde? Alf napsal že mě strašně miluje. K. byl chladný (to je to přemýšlení ( I knew it! ), taky jsem to tak zažila) a o X. radši vůbec nic. Předstírání citů. Šla jsem po přechodu, vyndala si sluchátka..a viděla v dáli auto. Zčerstva mokrá silnice. Teď jim to dost klouže. Napadlo mě. Nemáš nárok být EMO. Probrala jsem s vedoucí věci ohledně mého případného doktorandění. Bude to tak 50 na 50, že to vyjde. Ve čtvrtek zas budu chytřejší. Nic není jistý, ale nic není ztracený. Tak kam se ztrácí můj optimismus a dobrá nálada? Prý to co jsem provedla se dělá jen jednou za život. Já to musím mít dvakrát. A všechno se mi to vrací/vrátí. Na ruce mám zase kapičky krve. Prázdno.

Daší brusle s K. Brzy po ránu. Východ slunce s kondenzační čárou letadla a zvláštní mraky. Celý to vypadalo jako obří duhovka..nebo obří pampeliška.

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus. Poslouchala jsem Lucky One od Celldweller, na který mě naučil Xter. Při každým "Lucky for me, I don't believe in luck", jsem si dosadila za luck love. Kdybych na lásku věřila, poslední měsíc asi nepřežiju. Opodál stál dredařík v maskáčích (oxymoron?) co se tak prapodivně sluníčkově usmíval. Občas jsem se na něj podívala a naše pohledy se střetly. Nelíbil se mi. Když jsem nastoupila se dvěma igelitkama plnýma prázdných kartonů od džusů a mlíka, batohem na zádech a bruslema na rameni, marně jsem si vzpomínala, jestli jsem do báglu přihodila peněženku.

Vždycky se to tak pěkně zhoupne..ke K...k Xterovi..ke K...k Xterovi. No shit! Xter ze mě má prdel nebo mu nerozumím. K. na to jde pomalu a taky mu nerozumím. Mám obavu, že nakonec nebudu mít ani jednoho protože by se mi z každýho z nich hodil přesně jeden kousek. Dát je dokupy, mám ideálního chlapa. To je ale píčovina.

Řekla jsem si, že vstanu brzo a budu makat. A že si teda dojdu pro snídani. Myslela jsem si, že krám na Strahově má od osmi. Chyba lávky. Od devíti. Sedla jsem na bus, že pojedu na Malovanku. Jenže se mi nechtělo vystupovat a objevovat pochybné večerky.

Být třeba kamenem. Nedýchat. Nevnímat. Nemuset dělat rozhodnutí. Nemuset přemýšlet. Nemuset čelit otázkám. Nemuset čelit morálním zásadám. Nemuset čelit výčitkám, když ty morální zásady poruším.

Startuješ s hasákem v ruce. Jenže už jsi viděl ostatní, co měli houfnici, kterou mohli zastřelit deset lidí naráz. A chceš ji taky. Jenže ty musíš nejdřív vyhrávat s tím hasákem, získat revoler, kterej je nešikovnej a když se jó snažíš, seženeš časem i brokovnici. K houfnici je dlouhá cesta.

Dneska dopoledne mě napadlo, že by možná lidem v mým okolí bylo líp, kdybych se nenarodila, nepřežila některou ze svých eskapád, nebo něco takovýho.

Koupila jsem si krajkový šaty. Splnila si tužbu a teď nevím, k čemu je budu nosit. Haha. No, něco vymyslím. Včera.. Zase mě čekal rozlítaný den..nákup ráno, chvíle rýsování po obědě, ke kterýmu jsem si udělala kuřecí křidýlka. Objev pultového prodeje masa na váhu byl pro mne objevem století. Půl kila řízků jsem totiž nikdy sníst nedokázala.

Z vlny euforie na vlnu slabší depky.

Opravdu se to děje? Napadlo mě včera v noci. A chytla X. za ruce.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...

Montuju model a dispozice. Moc mi to nejde. Teda..s tím modelem to ještě tak strašný není, ale ten zbytek kulhá. A to značně.

...že svět bylo místo, co mělo končit.

Některé dny jsou krásné, i když od rána prší.

Někteří k sobě pasují lépe, někteří vůbec. Vedle některých lidí se vyspíš dorůžova, k některým absolutně nepasuješ a není to ono. S někým si máš pořád co říct, s někým si po dvou schůzkách vyčerpáš témata a není co probírat.

Lidi kolem mě přestávají být šťastní. A já nevím, nakolik procent je to mojí vinou.

Včera v noci jsem strašně dlouho smolila nějaký příspěvek o pocitu divnýho smíření a o tom, jak velký mi můj pokoj najednou připadá.