Bylo nebylo...

Můžu si říkat co chci. Vít mě bude pořád dostávat do kolen.

Besídku jsem zvládla. Šla jsem dokonce s Katkou na oběd. Vstřícné gesto, sama mi nabídla, jestli nejdu. Čuměla jsem jako puk a šla. A byla nesvá. Divně jsem mluvila. Přítomnost Víta jsem zvládla, měl dobrý kostým, prohodili sme pár slov a mně to..nevadilo. Žádný knock down a pláč na záchodě. Nic. Nikdy to nebude obyčejný kluk, ale dokážu na něj reagovat společensky únosně a pak na něj přiměřeně reagovat i v soukromí. Jo, včera večer, když jsem zavřela oči, viděla jsem ho. Ale bylo to jiný. Na okamžik mě napadlo, co kdybysme se k sobě vrátili, ale tu myšlenku jsem zahnala.

Stála jsem někde na Albertově. Bylo mi chladno, do uší mi hráli Parov Stelar, bylo kolem jedné hodiny ráno. Rozbrečela jsem se zimou. Sama sebe jsem konejšila, že ty tři minuty ještě vydržím. Že to nic není, že to bude dobrý. Měla jsem hlad, trochu žízeň a docela velký strach.

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

..když umře člověk, kterého jsem měla ráda. Který mě něco naučil, něco mi ukázal. Který tu byl co si pamatuju. Hodnej strejda, kterýmu jsem jako malá vymýšlela přáníčka a on se jim smál. Umřel včera ráno. A bylo to dost brzo.

Celý týden myšlenkama někde jinde. Celý týden řešení grantu, dneska zjištění malého podrazu, a že vedení nevytáhne hlavu ze zadku. Čtvrteční zpracovávání přihlášky do jakés takés použitelné formy, ranní tisk a ufuněné odevzdání a konečně to přišlo.

..řekl mi dneska někdo. A stojí na mnoha pilířích. Řekl, když jsem řekla, že mi potřeba sexu a jeho zdůrazňování připadá hrozně přízemní a zároveň na tom celá společnost stojí. Jeden z těch pilířů je sex, ať se ti to líbí nebo ne. Bez něj to nejde. Vysvětluj to ale svému přízemnímu tělu ve tři ráno. Nechápeš? To nevadí. Já se dneska usmívám. Dneska to jde. Zase dělám blbosti a baví mě to.

Jak si odpočinout od psaní? Zase psaním. Ale psaním bez hloubky, bez nutnosti brilantních obratů a citování zdrojů.

Koupila jsem si "tekuté oční linky" a rtěnku ne tak sprosté červené barvy, co jsem používala doposud. V rámci zvyšování sebevědomí a sebeúcty jsem si slíbila, že se o sebe budu vzorně starat, i když nikoho nebudu mít. Že se budu mazat krémem, trhat si obočí, holit nohy a dělat všechno jako bych byla s chlapem, i když to bude vlastně neúčelný.

Nefotím. Není kdy. Docela spím. Docela se i vyrovnávám s tím, že na mě nikdo nečeká. Docela se snažím pracovat. A v rámci zlepšování stavu psychického jsem začala s cvičením v posilovně. Kupodivu mě běhací pás baví a užila jsem si na něm mnoho legrace. Na cestu dál mi teď navíc svítí tři pozitivní světýlka.

Marně se pokouším začíst do nějaké knížky co mi doporučili na hodině filosofie a socilogie. Marně se pokouším číst vybranou kapitolu z Eyes of the skin. Natož z toho něco pobrat..co tam bylo...jo, že očima vnímáme víc než ušima.

Nebyla tak míněná, ale zabolela. V noci mě probudili. Pak jsem nemohla spát. Bolely mě nohy a zuby a pokoj mě zase děsil prázdnotou. To že jsem se mohla přemístit bylo vysvobození. Vedle Xtera jsem usla během chvilky. Co je nejhorší? Nemoct mít rád? Nebo mít rád a nemoct to naplnit? Mít rád a zahodit to? Přijde mi, že jsem vyčerpala kapacity a začala mě pohlcovat taková podivná apatie. Zatím se mi z ní nepodařilo vyspat.

Začala jsem uklízet. Dneska ráno už mě začalo trochu děsit v čem žiju. Asi stejný bordel, co se kupí kolem mě, ty spousty zbytečností..asi takovej bordel mám v sobě. Včera, když jsem utekla z jedné strahovské místnosti do druhé, zabouchla za sebou dveře a začala křičet tak, že se po chodbě rozlehla ozvěna toho křiku, mi došlo, že jsem se stala TOU holkou. Tou, na které si někdo dokázal, proč má vlastně rád svoji přítelkyni. Tou, která má zachovat diskrétnost, protože je to hanba. Prostě TOU, která nestojí za nic.

Doznívající orgasmus. Probudila jsem se a dívala se na okno. Svítalo. Celý den jsem viděla jasněji.

Bolelo někdy něco tak, jak teď pozdě v noci bolí vzdálenost a nedostatek zpráv? Já vím že to bude dobrý a lepší, ale jen obtížně se sdělují ty věci okolo. Sníh ve vlasech, lhostejnost ke K., vzpomínky na Bratislavu, na kavárnu ve Štiavnici.. chybí mi pitomé objetí a jen jeden člověk v týhle chatě to včera poznal. Proč jsme se museli narodit tak daleko od sebe? A kolik je 2,5 roku v globálu? Prý měsíc výročí... Prober se...

Seděla jsem v prázdném pokoji. Seděl tam i Vít. Navrhla jsem, že si pustíme nějaký film. Nevím proč, vytáhla jsem film Interstate 60. Říkám, je dobrý, viděls ho? Něco jsem dělala a on se díval. Pak mi to u jedné scény došlo. Počkej, tys ho viděl, se mnou! Opravdu? Ano, viděl. Podívej..po vztahu s tebou mi zůstalo několik jizev, naši si myslí že jsem blázen. Podřezal jsem si žíly na Vánoce a můj otec volal záchranku.. Chtěla jsem mu říct, že to byla chyba. Že jsem půl roku po rozchodu byla jako v transu, jako by mě někdo zfetoval a že to s Alfem byl hrozný omyl...ale mohla jsem jen brečet. Chytla jsem ho za ruku a chtěla ho obejmout. Řekla jsem, ať si nemyslí, že to na něj nějak zkouším. On na to, že tohle není můj styl, že to ví. To že to byla chyba jsem říct nemohla. Nedal mi prostor, nezajímalo ho to. Chtěla jsem mu říct, že už nikdy nebudu milovat nikoho, tak jako jsem milovala jeho. Dusila jsem se pláčem. Probudila se z toho snu a brečela dál. Už nikdy..

Poslední půl rok víc než častěji využívám Skype. Na dlouhou dobu jsem se od něj odvrátila. Zaprvý - ta pověra že pořád posílá data někam ven a nikdo neví jaká a kam. Proto zůstával většinu času vypnutý. Jenže pak K. odjel do Indie a Skype byl jediná možnost jak ho vidět. A za druhý..musíš se předem domluvit, protože trvale vypnutý, ho má snad každej a to je pak jednodušší ICQ nebo telefon.

Být upřímný. Postavit se k problémům čelem. Říkat pravdu. Přiznat si chyby. Jak často děláš to, že si upravuješ to co vidíš, aby se ti to hodilo? Přehlížíš věci, které ti vlastně vadí? Víš o nich celou dobu, ale děláš, že nejsou a nebyly.

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.

Stála jsem na nábřeží, mrholilo. Rozevřela jsem svůj červený deštník. Po několika měsících jsem zase vytáhla trenčkot. Opřela jsem se o vlhké zábradlí a do uší mi začali hrát Windsor for the Derby - The Melody of a Fallen Tree. Naprosto vystihující. Celý ten okamžik, kdy byl páteční večer s Lucií přede mnou. K. zase někde hodně daleko. Alf někde zahrabán s mojí fantazijní postavou a na Vita jsem si myslím ani nevzpomněla. Praha v mlze a šeru. První spadané listí. Ranní mrazíky. Tma jak v pytli v devět večer.