Bylo nebylo...

Zalezl mi do peřin a odmítá se z nich zvednout. Už několik hodin v kuse spí. Když ho pohladím, řekla bych, že se usmívá. A já se usmívám taky.

" ..a pak jsem začala uvažovat, že si ho vymažu z přátel. " " To bys fakt udělala? No to by ale byl, definitivní, fakt definitivní konec.. "

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Vypůjčila jsem si název knihy o kolapsech. Je to dobrý čtení, někdy zkus.

Potřebovala bych umět používat větší dávku humoru a nebrat se tak vážně. Potřebovala bych větší lehkost a umět některý lidi poslat elegantně do prdele. Chtěla bych umět stát si mnohem pevněji za svými rozhodnutími. Musím ze sebe přestat dělat chudinku. Musím si přestat stěžovat. Měla bych být mnohem vstřícnější k cizím lidem. Měla bych být velkorysejší.

Zvažovala jsem, zda má cenu nějak reagovat. Zda se mi chce vynakládat energii zrovna do Alfa. Rozhodla jsem se, že mi to za to momentálně nestojí a odložila ho na neurčito / nikdy.

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Rozkvetly stromy, oteplilo se a mně se ulevilo. Jako by trápení bylo roky daleko za mnou. Alespoň takový pocit teď mám. Úleva. Slunce. A trocha lhostejnosti, jak to dopadne. A dost práce.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Přiznání, které vzbudilo zajímavé reakce mého okolí. Včetně těch, ať toho okamžitě nechám, protože lidi co ho poslouchaj sou blbý, Rytmus je blbec a hip hop je shit. Souhlasím, že to co se objevuje v komentářích pod jeho videy na youtube, zdatně sekunduje komentářům na Blesku.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Z nepříjemných stavů duše jsem se dostala do nepříjemných stavů těla. Večer s Lucií proběhl spíše tragikomicky. Možná to vidím zkresleně. Možná slyším to co chci slyšet. Možná za tím vězí můj úmysl, na čas se stáhnout od všech a počkat, zda ti kteří o mě stojí, si mě najdou až budu mít míň práce, míň bolístek a líp pořešený co dál.

Zvládla jsem to. Zvládla jsem se kopnout do zadku, umýt si a vyfénovat vlasy, nasadit aspoň trochu úsměv, koupit si třezalkový čaj a slíbit si, že když tyhle stavy nepovolej, půjdu znovu do RIAPSu a budu tuhle situaci řešit vážně.

Nejvíc mě na tom všem sere ten předvídatelnej průběh. Fáze nadšení, fáze nadšenýho poznávání a porovnávání, fáze prvních rozporů, fáze úpadku, fáze opadnutí zájmu a pak konečná fáze, která je totálně, ale totálně na hovno. A nepřijde mi, že se přes fázi úpadku, která se mi tak nějak zdá že probíhá právě teď a tady dala překlenout. Ještě se mi do toho pere že už nechci nikoho novýho ani poznávat, že jsem unavená...a nejen dneska, delší dobu. Že jsem toho na svou osobu slyšela už tolik, že nevím jestli to zvládnu znova. Ty sei směješ, haló haha, to říká každej, jenže mě už to fakt nebaví. Stojím vždycky na kraji nástupiště a koukám dolů na koleje a přemýšlím o nebytí. O nekonečným klidu. I teď bych nejradši vyskočila z okna tohohle totálně přecpanýho vlaku, spadla do žlutý trávy smíchaný se sněhem a tam v poklidu třeba vykrvácela nebo umrzla. No, to je fuk. Doufám že mi tyhle myšlenky vnukává jen kombinace smrti kocoura, únava, neschopnost najít si práci a šílenej hlad.

Zase jedu autobusem. Sedím nějak vpředu. Poslední dobou takhle jezdím dost často. Jenže ve dne. Dívám se z okna na baráky. Většinou mám zakloněnou hlavu a čumím ven. Jenže teď je noc. Co chvíli mě oslepila zelená na semaforu. Vždycky to blesklo a já na musela přimhouřit oči, protože mě to oslepovalo. Ta ostrá zelená. Ani na domy není přes světla vidět. A tak koukám do prázdna a poslouchám nějakej dubstep mix.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Stála jsem na zastávce. Myslela jsem, že to nic není, ale obličej se mi zkroutil a začala jsem brečet. Bylo mi jedno co si kdo bude myslet. Nastoupila jsem do autobusu..uklidnila se a za minutu začla nanovo.

OTc měl pravdu, když mi v jednom Berlínským hostelu mezi pivem a brambůrkem řekl, že jsem důkazem toho, že když se mám dobře, přestávám blogovat. Možná bych i něco sem tam napsala, ale děje se toho příliš mnoho abych to dokázala shrnout a mám příliš málo času a energie, abych se o to alespoň pokusila.

Rozprsknout se... trochu opilá, dost smutná. Jedna slza co ukápla na chodník, hudba v uších.