Bylo nebylo...

Kolik bolesti vydrží srdce? Zahojí se někdy? Jde opravit rozbitý zrcadlo? Je možný pár větama zničit zbytek života? Sobě? Byt je z poloviny prázdný. Moje srdce taky. Přišlo něco, co jsem nečekala. Běh událostí roztočil kola. Sázka na vše byla podána. Bylo to jako koukat na kuličku na ruletě. Vsazena černá 11. Padla černá. Nula. Doskákala na místo a já viděla, že vše vsazené mizí ve chřtánu prázdna. První skok byl, když K.M. po mém drogovém zážitku otevřel brány, za které jsem nechtěla vidět. O pár týdnů později mu kolem půlnoci volala kamarádka, že "něco shání" a on jí to sehnal. O týden později se mi pochlubil, že si tím přivydělal. V tu dobu byl už P. pryč. Přišlo neuvěřitelný zoufalství. Věci nejsou, jak se zdají. Tohle není subjektivně špatně jako:"Neříká mi tak často, že mě má rád", "Smrdí mu nohy.", "Nerozumím si s jeho matkou.". Tohle je špatně objektivně. Lina, kolegyně v práci, se kterou si rozumím, mi řekla, že se jí nezdál na prv...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.

Jsem už relativně dlouho zavřená doma. Mám minimální kontakt s okolím, přáteli, ostatními lidmi. Dneska jsem si všimla, že se něco změnilo v tom, jak se dívám na svět. Všechno jako by bylo barevnější... Asi je to tím, že jsem po dlouhý době zvedla oči od knížek a monitorů. Snažím se to dopsat. Nevidím v tom už moc smysl. Jediný na co se těším, že to prostě odevzdám a začnu žít. Není řešení to vzdát.

Trvanlivost psacího bloku překvapuje mě samotnou. Prostě ven nic nejde. Překvapivě jsem se ani s ničím moc nesvěřovala v osobní rovině. Zvláštní. Jako by mě mluvit i psát přestalo bavit zároveň.

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

A ten tvůj přítel..vy to teď máte nějak složitý? ..ehm..Můžeme popojet?

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Nevím jak mám zareagovat. Probudila jsem se v pátek, v 6:30 a vedle mě bylo prázdno. Na stole ležel akorát vzkaz, že mě miluje a na podlaze v kuchyni byly rozházené igelitky, jak nějakou zuřivě hledal. Nemiluješ mě. Kdybys mě přece miloval, nikam by ses nerozhodl jet. Náš vztah není ve stavu, kdy nám další odloučení prospěje. Rozbrečela jsem se.

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

V autobuse jsem se rozbrečela. Seš ty ale husa hloupá. Cos čekala že bude? Že padne na kolena a bude prosit o odpuštění? Ten sen byl zcela trefný. Před tebou seděl někdo, kohos poznávala jen v obrysech. A bylas ráda, žes kdysi to rozhodnutí udělala. A litovalas jen jedný věci..že jsi dokázala pochybovat o tom co máš.

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

Dlouho jsem se neozvala. Ale tak už to bývá, když člověk ve vztahu řeší jen kraviny a zrovna neřeší, že se zakoukal někde jinde, nebo že ten druhý bere drogy, hraje automaty, nebo ho mlátí.

Všechno jsem před měsícem viděla růžově. Že začnu pracovat. Vydělávat, dobře se povede... že se odstěhuju na byt. Pracuju. To ano. Ale s tím výdělkem je to teda horší. I s tím stěhováním. Když už jsme se konečně shodli na bytě, který by stál za to, majitel s náma doslova vyjebal. alespoň nás to nic nestálo. Jen čas.

Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.

Etiena jsem rozbila na milion kousků. Skoro jsem brečela. On asi taky. Řekla jsem, že dál nemůžu. On, že se do mě trochu zamiloval. Včera mi řekl že mě má strašně moc rád. Opili jsme se a bylo to střelený. Pořád mu dokola říkám, ať si najde věkově kompatibilní holku. Že já už chci něco jinýho. On řekl větu:" Ty chceš změnu a zároveň se nechceš vzdát toho co máš. "